Sladký ničema

Barvité epizody z života fiktivního kytaristy jsou velice příjemné retro s nádechem nostalgie. Sean Penn je tradičně velice dobrý, ale nemůžu si pomoci, nejlepší je Samantha Mortonová v roli jeho němé přítelkyně. Co ta dokáže vyjádřit jen mimikou bez jediného slova! Ona je dle mého skromného názoru jeden z největších nových talentů stříbrného plátna posledních let. O tom svědčí i fakt, že si ji do Minority Report vybral sám Steven Spielberg. (03.01.2003)

Láska k hudbe, konkrétnejšie k jazzu sympaticky prenesená na plátno. "Sweet and Lowdown" môže síce pôsobiť nudným a nepreniknuteľným dojmom, ale pod povrchom sa ukrýva nielen láska hudbe, ale aj k filmu. Veru, ostal som opitý úprimnou nostalgiou a s menším problémami sa nakoniec naladil na ony vážnejšie pasáže, ktoré sú umne narušované tými typickými, Allenovskými. Woody inak a slabšie, ale stále viac než dobre... (02.07.2009)

Z filmu je cítit, že je to Allenovo opečovávané dítě, které opravdu miluje. Příběh jednoho z nejlepších jazzových kytaristů první poloviny dvacatého století. Místy skvěle komediální, hlavně střílení na krysy a pozorování vlaků, také muzikantův vztah s němou holčinou je docela dost dojemný a absurdní zároveň. Sem tam se objevují i slabé momenty, dohromady je v nich vždy vidět Uma Thurman, ale dost částí filmu lze považovat za nanejvýš příjemné a pohodové. Penn ztělesnil Rae skvěle, s tím knírkem a úsměvem je to prostě on. Docela roztomilé, někde bych přítvrdil, ale já jsem to nenatočil. (25.09.2003)

Příběh jednoho hudebníka s talentem,který si umí užívat život možná až přespříliš a po Allenovsku.Film je vlastně jakási série více či méně vtipných scének s různými konci.Právě to může působit nevyváženě a trochu podivně.Jinak je to ale klasický Woody a Sean Penn(zasloužená Oscarová nominace)snímku vévodí a je opravdu úchvatný,stejně jako Samantha Morton(též zasloužená Oscarová nominace),která mu výborně sekunduje.Celý film je vlastně hudební skládačka o životě Emmeta Raye,který je chvíli komedií a chvíli dramatem.Některé nápady a scény jsou opravdu vtipné a nezapomenutelné(scénka s měsícem),chvílemi zas film mírně nudí.Ale pořád je to slušně odvedené řemeslo,které stojí za vidění a má opravdu dojemný konec,při kterém nezůstane jediný kapesník suchý.Takže tentokrát to u mě má Woody za hudebních 70% (12.09.2011)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)