Všechno nebo nic

Leighova metoda spočívá v tom, že vyjede s loďkou na rybník a spustí dolů kameru. Vidíme obrazy a jsme přesvědčeni: zrovna tak to v rybníku vypadá. V tomto případě u dna rybníku. Leigh nevypráví příběhy, on sonduje. Budiž, tentokrát se v závěru jakási dynamika dostaví. Dramatická událost lidi probere z jejich otupělosti, plamínek lidství zabliká. A je konec filmu. Všichni víme, že za pár dní se vše vrátí do starých beznadějných kolejí. --- Mně se zdá, že Leigh je do té míry objektivní, až je neosobní. V důsledku toho já coby divák rovněž jen neosobně pozoruji. Což je u dramatu málo, ne? (28.04.2014)

Všechno nebo nic je spíše než film slepenec několika epizod ze života jedné obyčejné rodiny, která se nedá zrovna označit za funkční. Otec a matka jsou spíše dva různí lidé, kteří sice žijí pod jednou střechou, ale navzájem se spíše nevnímají nebo navazují pouze nucené rozhovory. Nejsou zrovna bohatí, ale přežívají a mají několik přátel, což označují za nejdůležitější. Jenže po tragické události, kdy jej jejich syn převezen do nemocnice, jsou nuceni svůj život značně přehodnotit a vyříkat si do očí to o čem přemýšlí již dlouhou dobu, ''takhle se přeci nedá žít''... Kromě zde jmenované rodiny sledujeme osud ještě dvou dalších, který ovšem není až tak zajímavý a ustupuje nuceně do pozadí, což je v tomto případě celkem škoda, protože se všechny příběhy mohli zajímavě rozvinout a propojit. Ještě bych se rád vyjádřil k filmu jako nefungujícímu celku. Nezávislý film většinou jako celek funguje velice dobře, vlastně by se dalo říci, že příběh funguje právě až poté co je celý dovyprávěn, neboť záleží na každé částečce; nezávislý britský film se vyznačuje kritikou jistých věcí nebo událostí, upozorňuje na nějaké jevy a snaží se upozornit na ně, většinou příběh sledujeme skrz postavy, které jsou naprosto obyčejné a to co nám film chce sdělit se neodehrává v jejich životech, ale v místě kde žijí... Všechno nebo nic se to ovšem netýká, ve snímku není žádné dramatické pozadí, ale je plně soustředěn na životy rodin žijících z životního minima, jak už jsem se zmínil, jedná se spíše o slepenec epizod a z toho plyne jistá nesoudržnost. Ve filmu jsou jak světlé, pro diváka zajímavé momenty, tak i ty tmavé, které spíše nudí a právě ty druhé - a hlavně ke konci - převládají, což kazí celkový zážitek... Jedná se o film nevýtazný, který nemá čím oslnit, ke konci, kdy má přijít dramatický zvrat, dochází tvůrcům nápady a příběhy začínají nudit, přesto jej však zachraňuje poměrně slušný začátek, který mi dovoluje ohodnotit film průměrem... (11.03.2006)

Příběh se v určitou chvíli přelomí a z vykreslování životního příběhu jednotlivých postav a koplikovanosti vztahů v rámci určitého sociálního prostředí, se snaží stát filozofickým (prozření blba) - zde se mi už mírně přestává libit. Výkony herců jsou tak skvělé, až jsou místy přehnané a vybičované do pitvoření. Nicméně film hodnotím kladně za sondu do určitého sociálního prostředí a vytknutí některých problémů. (18.08.2007)

Krásný film o surové realitě v životě těch nejprostších. Náhled do života několika rodin, vztahů těchto lidí, kteří všichni podprahově touží po tom, co ti druzí mají a přesto nejsou šťastní, ba dokonce je to často příčinou jejich neštěstí. Jejich společný osud, žít takřka v bídě na okraji společnosti, je všechny pojí a zároveň rozděluje. Nejkrutější jsou rozpolcené vztahy v rodině Phila a Penny, ale když společně čelí tváří v tvář vážné situaci, poodhaluje se dosud pod tíhou trápení, starostí a bezmoci skrytá dávná něžnost. Film plný bezmoci, který vypráví především o naději. I v nejbídnější situaci lze totiž najít i štěstí. Vždy existuje úhel pohledu, z kterého se byť i ta nejošklivější věc zdá jako nebetyčně krásná. (11.03.2006)

Další nášup nechutný autenticity, která je přesvědčivější než život sám. Leigh nemilosrdně pitvá své tuctové postavy v tuctových zápletkách a vyžívá se v analýze jejich pocitů, v celé jejich škále, kde najdeme ty základní životní (negativní především)pocity, který každý moc dobře zná, Leigh jen všechny tyto pocity zesiluje na hranici snesitelnosti, takže sledovat jeho filmy je pro diváka pěkná masáž, a Leigh diváka nešetří a pěkně ho v těch nepříjemných situacích vykoupe, Leigh si navíc ve svých filmech vybírá postavy, které jsou naprosto průměrné, obyčejné až primitivní, zde tuto roli hraje tupý přítel těhotné ženské postavy, když člověk sleduje jejich hádky, je mu trapně, že musí sledovat zrovna takové postavy. V Leighově filmovém mikrokosmu ale není místo pro nějaké intelektuály, v tom je dokonalým protikladem Woodyho Allena. Leigh nic nelakuje narůžovo, jako to občas dělává Allen, když už lakuje, tak spíš na černo. (16.07.2011)