Nahý

,,PROSTĚ NĚJAK ŽIJU ZE DNE NA DEN. SEMTAM NĚJAKEJ DEN VYNECHÁM. BEJVAL JSEM VLKODLAK....ALE TEĎ UŽ JSEM ÚÚÚÚPLNĚ NORMÁLNÍ! DO PRDELE! TĚM JE HEJ. NIC NEDĚLAJÍ. SEDÍ A VYJOU NA MĚSÍC“...... /// Píchání, perverzní kecy, uvolněný mravy. To všechno doprovází Johnnyho v Londýně, kam přijel za Louise, aby nakonec vopíchal Sophii. Můžeme o něm říct cokoliv, ale že by se nudil – to ne! Je to hajzl. Stejně jako Jerry. (Ale Johnny je vtipnější!) ,,KAM JDEŠ JOHNNY?“...,,PRYČ ZE SVÝ HLAVY!“ (Kdo mi tenhle skvost zase doporučil????) Johnny mele bláboly, potkává dalšího ,,dementa“, každej je píča a srší schopnostma Sokratovskýho dialogu..... Chytrej film. Neuvěřitelná výpověď v eskapádě slovních sraček, plnej osvobození od kakofonické zvědavosti lůzy, kterej nejsem schopen svojí prořídlou šedou kůrou vstřebat. Složitost jednoduchýho děje je nad moje chápání, postavám nerozumím (stejně jako v ENTER THE VOID), ony fixní ideje budoucnosti jdou mimo mé chronické systolické bušení srdce a aktuální neuralgii do prdele! Něco tak ,,plný“ dialogů se dneska těžko vidí. Existence světa. Moje? Vaše? Filosofujte a píchejte. OMELETA SMRDÍ! Panoptikum nešťastných(?), osamělých lidí (?) (kteří chtěj sex – pokud možno perverzní). Jo a abych nezapomněl: Jeremy za Sophií pospíchal, aby ji prdel roz.... no však víte...(jako ten ježek tý lišce...) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Znám všechny knihy Bible a vím, co Nostradamus myslel tím 6-6-6. 2.) Hledám poselství v každým čárovým kódu. 3.) Když ženská – tak starší, když sex – tak perversní. 4.) Věřím, že si šoustáním vrátím mládí. 5.) Thx za titule ,,FYDuk“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (05.08.2011)

jeden z najlepších anglických filmov, aké som kedy videl, úžasná výpoveď o dobe a jej hrdinoch zmietaných existenciálnymi problémami, otázkami, na ktoré nie sú odpovede a slepými motiváciami svojich antiheroických činov plných beznádeje. dokonalé obsadenie v komornom tempe rozohralo strhujúci príbeh, kulisami sa stala nepekná atmosféra Londýna začiatku 90. rokov a témou nič menšie ako hľadanie podstaty človeka, hľadanie jeho koreňov a miesta v čase i priestore, zároveň však večná rivalita hluchej spokojnosti so systémom verzus večnú nespokojnosť filozofov, prekliatych básnikov a mladých rozhnevaných mužov. Geniálne napísané scény, dialógy a repliky, ktoré chvíľu rozosmejp, aby vzápätí zaboleli a postavy, ktoré žijú a nie iba bezdôvodne prebývajú na plátne. Vážny a vážený film, nekompromisný film, pesimistický, ale ohurujúci. (28.11.2006)

Fakt nářez tenhle film!!! Dvouhodinovej hereckej koncert jakej jsem už dlouho neviděl. Těžkotonážní temný komedialní drama se valí na diváka s neuvěřitelnou kadencí plnou mega-dialogů ... Šílenost sama, spousta otazníků, žádná odpověď. Úžasná ústřední melodie. Divák u konce již zcela zdecimován, unaven a možná i zhnusen ... Těžko popisovat, tohle se musí vidět ... (21.12.2012)

Reziser Mike Leigh natocil dost podpriemerny, nudny film o cloveku, ktory sa riadi vlkastnymi zakonmi nez spolocenskym poriadkom. David Thewlis len niekde chodi, niekoho a nieco rozobera a sexuje so samicou ... no ale to mne k spokojnosti nestaci. Uplne chyba dejova linia, je to casto len nudna splet volne nadvazujucich dialogov na seba : 40 % (27.02.2016)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)