Nahý

Film o "ztracených existencích", ale taky dost možná o každém z nás, jestliže odmítáme dobrovolně zavírat oči před všeobjímající absurditou světa. Vyšperkované dialogy, které sice nepoberete všechny (to není v lidských silách), ale po projekci vám ještě dlouho budu hloubat v hlavě. O to větší důvod si tento film pustit znovu! V neposlední řadě naprosto úžasný David Thewlis ve své životní roli "novodobého Sókrata", který byl oceněn zcela po právu, což kategoricky neplatí u všech oceňovaných. Závěrečná scéna, při které zdecimovaný hlavní hrdina skáče po jedné noze vstříc svému životnímu osudu (?) / postoji (?) / smyslu (?) za zvuku ústřední melodie, nenechá nikoho v klidu a ani na pochybách, že byl svědkem něčeho výjimečného a neopakovatelného. (30.07.2016)

Leighův film je vlastně alegorie na druhou. Jednak po vzoru antického Odyssea (ovšem s tím rozdílem, že hlavní hrdina na konci návrat do Ithacy zavrhne), jednak po ironizujícím vzoru Joycova Odyssea, který je vlastně rovněž sledem náhodných setkání bez konečného výsledku. Z toho je možná patrné, že jsem si mnohem víc užíval koncept, než film samotný. Ale to bych pomíjel briskní a chytré dialogy, které je třeba ocenit o to víc, že vznikaly z větší části improvizovaně. (05.08.2018)

Film o dobrodružstvích filozofujícího pobudy a znásilňovače na úťeku, který i přes svůj nevábný zevnějšek má charizma a umí učarovat ženám. Naked má místy děsivou atmosféru na způsob Cronenbergova Videodromu, avšak bez surrealistických prvků. Příběh začíná návštěvou Johnnyho v bytě jeho bývalé partnerky Lousie v Londýně, kde se sbílží s její spolubydlící Sophie, ale jekožto člověk nevázaný prachem světa se vydá do studených londýnských ulic, kde se oddává klábosení s neznámími lidmi – zejména jej fascinuje brzy nadcházející Apokalypsa, přirozenost Boha a všehomíra, konspirační teorie, Nostradámovy předpovědi - tedy vysoce abstraktní spekulace, kterým se běžní lidé až tolik nezaobírají. Svými úvahami, které občas mají špetku originality, a rozevlátými pohyby může vzbuzovat u diváka sympatie, někdy ale spíš něco jako soucit. Kromě už zmíněného fenoménu víry v apokalyptická proroctví a konspirační teorie Leigh také tematizuje sadomasochystický sex, mysantropii (zvlášť postava zbohatlíka, která fyzicky i psychycky terorizuje Sophie); zajímavý je také neracionální vztah Johnnyeho a Sophie, která si od Johnnyeho nechává fyzicky ubližovat, což ji zřejmě uspokojuje a stále víc ho proto miluje; ona se mu tím naopak stále víc odcizuje. Poté, co hrdina prožije několik nepříliš záviděníhodných epizod, se divák začne ptát, kam režisér film v závěru dovede – film ale naštěstí neskončí jako banální fraška, což by se lehce mohlo stát, kdyby se hlavní charakter zkonformizoval, dostal „rozum“ a zapadl mezi „normální lidi“ (se znásilněním na krku to ale asi dost dobře nejde). Konec je ale otevřený a divák je ponechán se svými rozporupnými pocity. Leighovi se podařil natočit velmi neotřelý film, jenom je třeba počítat s tím, že je dost temný. PS: Všechny klíčové scény se odehrávají na schodištích. (20.06.2011)

Film Naked jsem poprvé viděl, cca v 15ti letech. Najednou z ničeho nic jsem si uvědomil (po návtěvě kina a slasti při sledování každodenosti - nejnovější film režiséra Leigha - Další rok), že v tomto pubescentním stádiu jsem absolutně nemohl plnohodnotně vstřebat "nahého" hlavního hrdinu, ze kterého jsem měl jenom vzpomínkové výstřelky hnusu, špíny strachu , smutku a opovržení. Po třinácti letech jsem dal opakovačku a musím přiznat , že jsem měl pocit, že můj nynější věk, byl klič k úspechu. Najednou jsem se zaměřil nikoliv na jeho činy, nýbrž na jeho obrovskou kadenci názorů. Snad poprvé za život jsem u filmu, pouštěného ve velmi pokročilých hodinách, sám vypil láhev červeného vína, vykouřil asi patnáct cigaret. Bedlivě jsem poslouchal všechny zrychlené moudra hlavního představitele a až na jeho apokalyptickou vizi, jsem s nimi ve většině souhlasil. Během sledování jsem sice opět zaznamenal pubertální negativní vzpomínky, ale objevil jsem zde(a následně i umne samotného) neskutečnou dávku optimismu. To všechno při největší vykulenosti mých očí. Atmosféra filmu se dá těžko popsat. Podobnou atmosféru (slovy těžko popsatelnou), jsem našel ve filmu Barfly s Mickeym Rourkem, v kanadském unikátu Leolo a v Hořkém měsíci od Polanskiho. Všechny tyto snímky nespojuje produkce jedné země, nýbrž jakési "prapovdivné" a "hluché" filmové období přelomu osmdesátých a devadesátých let. To je jediná pralela co mě s Naked napadá. Možna neexistuje 1000 filmů, které musíte vidět než umřete, ale o tenhle film byste se neměli nechat ochudit. Tento kultovní produkt filmařiny je výletem do stavu tranzoidní psychycké paralýzy. Ale je cesta zpátky - přímá a očisťující... (04.02.2011)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)