Devadesátky

Jonah Hill je člověk, jenž byl dosud v kinematografických kruzích zaškatulkován jako ten lehce obtloustlý herec v drsnějších komediích, jež jsou vystavěny na vtipech jejichž humornost vyvolávají ekvivalenty slova fuck a shit. Tuto persónu trošku pošramotil výkonem ve Vlkovi z Wall Street, ale ne dostatečně na to, aby z něj veřejnost onu zmiňovanou nálepku sloupla. To je však nenávratně pryč. Teď je pro mě Jonah Hill člověk, co na světlo světa přivedl nejlepší snímek roku 2018, aspoň co se mého názoru týče a týká. Mid90s je souhra několika témat, nálad a zaměření. V prvé řadě je to nejlepší možná pocta poslednímu desetiletí minulého století s vypiplanou pečlivostí a uvěřitelnou láskou, jež Jonah k těmto letům jistojistě plane. Tomuto cíli je podřízena celá řemeslná stránka této dobroty. Kamerové úhly točené na 16mm film se drží tehdejšího standartu snímání krásně střižené do formátu 4:3 s, všem známým, šedým tónem všech záběrů. Neskutečná rozmanitost soundtracku proplouvá dobovými rapovými klasikami a Nirvanovským grungem do atypických částí jako jsou skladby od moderního skladatele klasické hudby nebo maďarský hit, jenž hřměl na konci 60. let z rádií celého východního bloku a v mezičase se dostane i na pár originálně nahraných istrumentálek mistrů Reznora a Rosse. Dějové zaměření vyobrazuje na ploše perfektně nastavených 85 minut syrově reálný příběh o dospívání mladého hrdiny s touhou konečně patřit do společnosti, zasazený do dobově odpovídající subkultury, o přátelství vybudovaném na jednom velkém protikladu a mnoha převyšujících sounáležitostech v kulisách špinavější části Andělského města. To jest dokázáno mistrovsky sepsaným scénářem pozornost věnujícím nově objeveným mládencům, pro kterouž se ve většině případech jedná o první zářez do této vznešené profese o hloubce dosti hluboké a talentem naostřeným ostřím, což dokázáno jest bravurní hereckou chemií, již by Walter White s uznáním experta potvrdil. Já, klečíc na kolenou, házím imaginární pugét k Jonahovým nohám, originální, neotřelé, cíl špičkově splňující počin, jenž člověk nedostane na okus každý den. 10/10 (10.08.2019)

Zil jsem ve stejne dobe jako filmovy Stevie, jen v Ostrave, nekamaradil jsem se s cernochy a ani na skateboardu jsem nejezdil. Presto jsem hlavni postave rozumel a sympatizoval s ni. Sunny Suljic podal vynikajici vykon a v podstate na nem stoji cely film. Dejove nicim prelomove, ma to ovsem dobrou atmosferu a vyborny soundtrack. Videno v ostravskem Minikine, 17 divaku. (20.07.2019)

Režijní debut komika Jonaha Hilla (21 Jump Street, Superbad) mnoho lidí překvapí. Nejedná se totiž o komedii, nýbrž o tuze realistické „coming of age“ drama o klukovi Steviem, co hledá s přicházející pubertou své místo ve společnosti. Situaci mu komplikuje agresivní starší bratr a matka-samoživitelka, od kterých Stevie utíká k partičce místních skejťáků, kteří nejsou zrovna dokonalou ukázkou morálky, ale přesto mají srdíčko na správném místě.. Filmu vládne neskutečně přesná atmosféra 90. let, umocněná natáčením na 16mm film v poměru stran 4:3. Herecky je film naprosto parádní, včetně zcela neznámých dospívajících herců. A režijně a scenáristicky debutující Hill válí vysoustruženými dialogy, přesným tempem a schopností nechat diváky prožít příběh bez zbytečné doslovnosti. Jeden z nejlepších filmů roku. (13.09.2018)

"Jsi roztomilej. Seš ve věku než se z kluků stanou debilové." I když jsem "holka", mohla jsem se s hlavním hrdinou identifikovat, film se mi moc líbil, oslovil mě, užila jsem si ho a tak z 80-90% jsem pochopila, co "tím chtěl básník říci." Svoboda* poznávání* přátelství *život na plný pecky *dospívání... (13.08.2019)

Jonah Hill se z otloukánka v potrhlých amerických komediích pro teenagery vyhoupl nejen k hereckým výšinám, svým režisérským debutem si zasluhuje také tento filmařský post. Mid90s je totiž ohromně procítěné drama, které nesmí uniknout žádnému milovníku svobody “kalifornského léta” a hlavně skateboardingu, ke kterému já osobně vzhlížím už odmalička. (21.01.2019)