Marcela a Jiří (E02)

Čistočistá deprese - od začátku do konce. Jediným světlým bodem je právě Tomáš, kterému ze celého srdce držím palce! Tady je jasně vidět, že když je snaha, tak jde všechno. Bohužel ale po všech ranách osudu, Marcela už není schopná v sobě najít sílu se sebou něco udělat. Což se jí na druhou stranu nelze divit..... (24.07.2020)

Opravdu silný příběh. Někdo z něj může mít dojem, že to začalo svatbou, pokračovalo brzkým rozchodem a pak už se jen pokazilo, co mohlo. Já to tak nevidím, jelikož v každé situaci platí: "Na co myslím, to přitahuji." Každopádně to nic nemění na tom, kolika těžkými zkouškami si Marcela a posléze i její děti prošli. Nejvíce mě sebrala tragická smrt Ivanky (dcery). Takovou věc opravdu nikdo nečeká a zvlášť v tak nízkém věku. Šílené. To si pak člověk uvědomí, jak lehký start do života má, když vyrůstá ve stabilní finančně zajištěné rodině, která nemá problém váš případný pád kdykoli změkčit. Tady se padá na dno. (10.01.2018)

Škoda, že Helenka nemá v tomhle konkurenci, pak by šlo vidět že to není dobře uchopené a nejsme schopni vidět až pod povrch. Není tam ani nijak velká snaha rozkrývat záhady proč rodinu potkává to co potkává.Jde cítit ten odstup lidí před kamerou a snaha býti lepšími. Nicméně drama lidských osudů je samozřejmě autentické, a obyčejný člověk musí zírat s otevřenou pusou, zároveň se utvrzujeme, že nejlepší scénaře stéjně píše život sám.Vysoké hodnocení je rozhodně za vytrvalost. (11.01.2018)

Marcele nezávidim nic, ani jí nijak nehodlám soudit, nezpochybnitelný ale je, že jde o mimořádně negativní osobnost - prostě "všechno je pořád špatně". Nejhorší na tom ale je, že ono opravdu všechno špatně nakonec vlastně je, aspoň teda u ní... Samozřejmě věčnou otázkou je, kde je příčina a kde následek, ale kdo jsem já, abych soudil - nikdo; jen se modlim, aby mě Bůh podobnejch věcí ušetřil. I když, je to jako s tou sklenicí: Podle Marcely je možná poloprázdná (přístup typu "Já si zvykám, že jsem přišla o obě děti" nebo "Syn mi pučil dva tisíce, a pak si dovoluje mi po x měsících volat, kdy mu to vrátim" - na cigára a chlast má ale pořád, a to nijak nezmiňuju prohýřenou sbírku, která se očividně vytratila někde "cestou"), nakonec ale její syn Tomáš je fajn kluk s cílem něco dokázat a někam to dotáhnout, a ono mu to, světe, div se, vychází - protože se totiž snaží a neni tak sebedestruktivně pasivní. Takže ta sklenice taky může bejt poloplná - čimž nijak nehci snižovat nic z těch hrůz, kterejma si Marcela musela projít. Každopádně je to smutnej příběh, smutnej osud, nešťastná, plačtivě sebelístostivá povaha a začarovanej kruh - ten Tomáš ale (navzdory zázemí a východiskům) bude v pohodě. Věřim mu a fandim mu. (12.02.2018)

Jedno velké utrpení pokračuje. Marcela nemá štěstí, osud ji dává zabrat, ale sama pod kotel přikládá svou povahou, depresivní a hašteřivou a hlavně celoživotní pasivitou. Ve třetím dílu sledujeme už jen prosté přežívání, další stěhování, léčebna, další cigerety, další plačtivé monology, úrazy (nehody -auto, tramvaj - už zase dopravní prostředky?!), naprostou neschopnost empatie se synem (a naopak). Obávám se, že případný čtvrtý díl v tomto ohledu lepší nebude, jedině snad, že by sledoval Tomáše, který, ačkoliv není žádný nukleární astrofyzik, má chut a sílu se svým životem něco udělat ("Život je boj..ale hezkej"). Držím mu palce. (11.01.2018)