Vymítač kanibalů

První kanibalský horror vůbec. Fotograf Bradley (Ivan Rassimov - na této postavě je zajímavé, že Lenzi jako by se nemohl rozhodnout, jestli bude vypravěč, nebo jen hrdina, nebo obojí - tak prostě natočil film jakoby byl hrdina a pak přidal několik sekvencí, kde má úlohu vypravěče, čímž zkazil celou kompozici =) napřed chvilku cestuje po světě, konkrétně do Thajska, a fotí různé blbosti. Z nějakého záhadného důvodu přitahuje problémy s domorodci, až je - nesmyslně - zajat kanibalským kmenem. Chvilku mezi nimi žije, dokonce se zamiluje do jedné kanibalky (on tam vlastně nikdo není kanibal, ale co byste chtěli). Scény jsou občas i docela vtipné (chtěně i nechtěně, například když po barmském či thajském blábolení komparsisté zřetelně pronesou 'Go to hell!'), ale krvavé moc ne (v podstatě jenom dvě vyříznutí jazyka, jedno probodnutí břicha, dekapitace opičky a posléze kozy a pár podobných nic moc morbidit), rovněž vedlejší romantický příběh je úděsný (co všichni vidí na té Me Me Lai?). Má to ovšem vynikající hudbu, docela inteligentní scénář, zmůže se dokonce na několik dějových zvratů, a značné množství erotických scén. Pro Lenziho tak typické neuvěřitelné množství dějových chyb a nesmyslů (scéna s probodnutím v úvodu filmu je v tomto směru extrém, nemluvě o tom, že Me Me Lai začne najednou mluvit dokonalou angličtinou) a rovněž úděsná výprava (oproti precizním deodatovkám, ale i dílkům méně známých autorů žánru). Na druhou stranu, pořád je to asi to nejlepší, co Lenzi v dotyčném žánru natočil. Mimochodem, pokud se to odehrává v Thajsku, proč tam jsou scény se sochami z Velikonočního ostrova :-)? (17.09.2009)

Český název tradičně naprosto mimózní, neb zavádějící. Ten nejzákladnější stavební kámen pozdějšího subžánru italských kanibalských horrorů totiž vlastně vůbec žádným horrorem není. Je to dobrodružné romantické drama. A to si nedělám srandu. Toho kanibalismu je zde jen to nejtiternější minimum. Přesto film nastiňuje pozdější poznávací znaky žánru - domorodou nahotu, zabíjení zvířat (toho tu je více než dost), nějaké ty domorodé kulturní zvyky (zaujaly mě hned dva, rituál, při němž je vdova opět uznávána za svobodnou ženu a rituál, při němž si mladá dívka vybírá ženicha). Na rozdíl od pozdějších kousků, které již staví více na té kanibalské složce a syrové brutalitě, tohle má hezčí a sympatičtější prostředí, exteriéry i domorodci (a domorodkyně) vypadají hodně fajn. Jen k tomu nesmíte přistupovat jako ke kanibalskému horroru. (11.04.2016)

Lenzi svým dobrodružně laděným dramatem IL PAESE DEL SESSO SELVAGGIO v roce 1972 zasívá semínko kanibalských hororů. Dílko se zaměřuje na výpravu evropského fotografa, který po focení všeho možného, odjíždí s mladým průvodcem po řece do džungle fotit říční život. Je však zajat místním kmenem, kde následně okouší zvyky i život domorodců. Po čase se stává vysoce postaveným kmenovým příslušníkem a získá dokonce dceru náčelníka. Tento snímek, ač obsahuje záběry kanibalského řádění či krutost barmské džungle, nelze považovat za horor jako takový, ale jako dobrodružný film s vloženou romancí, jež je na dobu vzniku velmi drsný. Divák je svědkem krutého života v džungli, násilných praktik kmene, notné dávky nahoty i brutálního kanibalského řádění. Nejdrsnější scény z filmu režisér použil do svého dalšího kanibalského zářezu MANGIATI VIVI, kde již trošku přitlačil na pilu a dobrodružství vyvážil hutnou porcí násilí a krve. Kromě toho obsadil i do zmíněného hororu oba představitele ústředních hrdinů. Ale vraťme se k hodnocené kanibalské prvotině, která udává směr budoucím kanibalským počinům nejen skvělým hudebním doprovodem, záběry krutého zacházení se zvířaty kombinované se záběry nádherné přírody, obsazením krásné ženy či žen, nutnou porcí nahoty a gore, které se v průběhu vývoje žánru trošku přiostřuje až k torturám na genitáliích, které lze spatřit ve výše zmíněném MANGIATI VIVI či CANNIBAL FEROX, který taktéž vznikl pod taktovkou Umberta Lenziho. O vzniklé vzájemné rivalitě mezi Umbertem Lenzim a Ruggerem Deodatem co se týče kanibalského žánru, se nemá smysl nijak rozepisovat. Každopádně IL PAESE DEL SESSO SELVAGGIO je hodnotným startem tohoto specifického žánru, jenž díky zajímavému příběhu a vcelku zdařilé technické stránce tvoří velmi příjemnou podívanou. U mě za čtyři hvězdy. (10.04.2011)

Zakladatel kanibalských filmů možná, horor zcela určitě ne. Tohle je hlavně dobrodružná love story plná záběrů na divokou přírodu, každodenní rituály domorodého kmene a nahé tělo exotické Me Me Lai. O lidožrouty jde až v poslední řadě, navíc jejich scéna trvá 3 a půl minuty. Ale stejně je to kvalitnější, než Lenziho slavnější Cannibal Ferox. Strohý počet sežraných obětí (1) je totiž vyvážen o něco lepším příběhem. Slabší tři. (04.09.2012)

Film je jemnejší ako jeho pokračovatelia Cannibal Holocaust alebo Cannibal Ferox, kanibalovia sú len jednou rovinou v deji a nedostanú veľkú úlohu, i čo sa týka gore, je film pomerne krotkejší. Ale talianska atmosféra priekopníckych kulťákov tu napriek tomu je, film je veľmi dobre a štýlovo nakrútený, na výprave sa nešetrí a scenérie a jednotlivé zábery sú niekedy naozaj lahôdkové. Je vidno, že si Lenzi s filmom dal prácu, príbeh je pomerne zaujímavý, preložený množstvom divošských kmeňových rituálov v tropickej prírode a o to tu hlavne ide. Drsnejší dobrodružný príbeh o prežití, s kanibalskou príchuťou. (20.06.2010)