Tenkrát na Západě

Úplně to cítím. To pražení slunce do zátylku, prach vyřící se po cestě, nepříjemnou mouchu, jenž si na mém obličeji čistí packy. Ale především tu atmosféru napjatého očekávání něčeho. Něčeho opravdu velkého a nepůjde tomu zabránit. Sergio Leone navazuje jednu z nejhutnějších atmosfér v dějinách kinematografie. Dva manící proti sobě stojí s rukama nehybně u pasu a vyčkávájí. Tak kdo to bude, ten či ten? I když byla tahle scéna zparodována v nesčetně filmech, pořád nemohu odtrhnou od obrazovky oči....Rychlým střihem oba vytahují pistole a PRÁSK!!!!!. A já padám k zemi naprosto vysán energií. Jak říkám, atmosféra k pohledání. (26.02.2008)

Jeden z těch filmových skvostů, na které se nedá zapomenout nejen pro příběh samotný, kdy jsem chtěla být na místě Claudie, ale i díky nezapomenutelné melodii, kdy se mně pokaždé, kdykoliv jí slyším, ježí chloupky na celém těle......úžasné........western Tenkrát na západě v mých očích zatím nikdo nepřekonal. (29.08.2014)

Scénář: Sergio Leone, Sergio Donati .. Můj milovaný film. Kultovní, geniální a nejlepší western!! Dokonalá kamera, skvělí herci, úchvatná Morriconeho hudba a dechberoucí Leoneho režie. Učebnicová ukázka té nejlepší filmařiny, kterou asi bohužel těžko někdo zopakuje. Tohle je jeden z mála skutečných klenotů kinematografie. 100%. (14.10.2004)

[ THE BEST OF SERGIO LEONE ]. Kultovní western. Sergio Leone je bůh westernu a jeho režie je brilantní pastva pro oči. Skladatel Ennio Morricone dodal hudební zvuk jako by se k Zemi blížil zlatý déšť' (životní forma - geniální hudební doprovod, který očistí i tu nejšpinavější duši pod sluncem). 175 minutový skvost TENKRÁT NA ZÁPADĚ přepsal historii westernu. Nezapomenutelná filmová krása. (11.02.2012)

Pozoruhodný western evropské provenience nese na sobě - ke svému prospěchu - známky svého původu. Oproštěn od tradičního sentimentu klasického amerického westernu třicátých až šedesátých let minulého století zachovává s pietou až úzkostlivou základní znaky žánru, mýtus dobra a jeho vítězství, které zde přerůstají až do klasického mýtu někdejšího pověstného Divokého Západu (proslulé hudební motivy). Svým způsobem tvoří neotřelou součást italského neorealismu; lze ho nazírat jako formu italské, ale vlastně i evropské sebereflexe mýtů rodokapsu, kovbojek přenesených na plátno, jako touhu vychutnat ovoce, které už není zakázané, jako snahu vymezit a současně si i užít to nové i to tradiční, které to všechno s sebou nese. Mluvit o mimořádně dobře zvládnutém prolnutí hollywoodského a evropského herectví, o schopnosti oslovit ne klubového, ale i masového diváka (mluvím tu o své vlastní zkušenosti) znamená zachytit další výrazný klad dnes již klasického díla. Pohnutí a radost, asi tak lze nejlépe zachytit pocity, které se nás zmocní, narazíme-li po desetiletích na tohoto našeho blízkého, drahého přítele a jeho nezapomenutelné hrdiny a jejich stejně nezapomenutelný příběh. (19.03.2008)