Tenkrát v Americe

Jeden z nejlepších filmů o mafii v USA, který více než dojmem gangsterky působí jako western zasazený do špatného prostředí. Leone má úplně jiný styl než Scorsese, De Palma a další tvůrci tradičních kultovních mafiánských snímků; místo nejsyrovějšího násilí a oslavování moci na diváka útočí pomocí dlouhých klidných záběrů na obličeje protagonistů s minimem dialogů, zato podbarvených úžasnou hudbou Ennia Morriconeho, někdy doplněného i o Beatles a Cola Portera. Asi nejvíce se nabízí srovnání s Kmotrem, Tenkrát v Americe totiž podobně jako jeden z nejslavnějších filmů všech dob sleduje proměnu několika postav stojících vždy jednou nohou v kriminálu. Narozdíl od Kmotra na nás ale útočí několika časovými rovinami (dospívající kluk, černovlasý De Niro, šedivějící De Niro), které v sebe navzájem různě přeskakují, jednou do minulosti, podruhé do budoucnosti, takže první hodinu je možná těžké zorientovat se, o co v tom filmu vlastně jde. Když u Tenkrát v Americe ale vydržíte, čekají vás čtyři hodiny (ano, čtete správně) jednoho z nejepičtějších příběhů o gangsterech se scénami, které se člověku zapíší do paměti. Na filmy se člověk většinou dívá kvůli režisérovi nebo hercům, u podobného snímku ale krom režiséra Sergia Leoneho a hereckých představitelů hlavních rolí Roberta De Nira a Jamese Woodse, musím ocenit i kameru, hudbu, výběr lokací a mladých hereckých představitelů... Kdy se mi naposledy u filmu stalo, abych na obrazovce jen zahlédla mladého sedmnáctiletého kluka a bylo mi jasné, že jeho dospělou verzi bude hrát James Woods (nebo Jan Tříska, ale to jsem logicky vyloučila :-)? "Vítěze poznáš už na startovní čáře." (31.03.2008)

Zfilmovaná nostalgie. Jsou snímky, pro které je i maximální hodnocení příliš těsné. Leoneho magnus opum takovým dílem je. Těžko ho však adekvátně zhodnotit, jelikož i po letech uvedená čtyřhodinová verze, je stále příliš krátká na to, aby zcela odkryla veškeré dějové linky, které měl natočené. Takto zůstává hodně nakousnutých, ale nedořečených. Chtělo by to uvést původně zamýšlený a Leonem vysněný sestřih. Takto zbývá nostalgická historická freska, kterou ohromně citlivě a zkušeně vede přes tři časová období za podpory geniální Morriconeho hudby, famózních herců, úžasné technické stránky i výtečné výpravy. Nejlepší část snímku je ovšem hnedka první třetina. Tam je Leoneho vyprávění nejsilnější, protože nejosobnější. (14.01.2007)

Musím říct, že se mi to nijak zvlášť nelíbilo. Přišlo mi to zbytečně zdlouhavý a o ničem. Což mívám obvykle rád, ale tady mě to nějak nezaujalo. Nevím, ale kdyby to nebylo braný od začátku jako retrospektiva, ale natočeno postupně, jak čas plynul, asi by se mi to líbilo víc. Jako pohled na Ameriku třicátých let se mi to líbilo, ale nebýt to rozdělený do dvou 110 minutovejch filmů, asi bych to nedokoukal. (31.01.2006)

Já si nemůžu pomoct, ale mě tenhle film dostal... Bez ohledu na stopáž, která na první pohled vypadá děsivě... Ty tři a tři čtvrtě hodiny jsou vyplněny napínavým a bohatým příběhem, který je podbarven krásnou hudbou pana Morriconeho, ty tři a tři čtvrtě hodiny utečou jako nic. Co se mi líbilo nejvíc, byl způsob vyprávění, který Sergio Leone zvládl s bravurou mistra cechu režisérského. Dokonalé je například prolínání časových vrstev v úvodní části filmu, kdy na plátně sledujeme Noodlese (Robert de Niro) v plné síle "podnikavého" mládí, zatímco drnčící telefon nás pořád vrací k tomu, že jde o retrospektivu stránoucího ex-gangstera. Scénář snímku je pojat velkolepě. Postupná konfrontace tří časových období, od let dospívání až po zralý věk, dokonale zpracovaná atmosféra Ameriky za časů prohibice, skvělé vykreslení postav podsvětí, jejich návyky, chování.... To je kratičký výčet toho, co dělá Tenkrát v Americe skutečně vynikajcím filmem. Na závěr - nemyslím si, že je dobrý nápad, srovnávat Tenkrát v Americe s Tenkrát na západě, protože jde o úplně jiný film, s jiným stylem vyprávění. To je, jako byste srovnávali Kmotra třeba s Apokalypsou.. (20.07.2006)

Viděl jsem SE, takže mám možná dojmy trochu pokažené délkou filmu. Film je vynijající. Nádherná kamera a hudba. Ani mi tolik nevadilo, že se film po celou svou stopáž snaží sentimentálně útočit na naše vědomí, to jediné, co mi trochu vadilo a nedovolí mi dát 5*, je to, že jsem celý film čekal na nějaké vyústění, nějaký závěr, prostě na něco. A ono se nestalo nic. (23.12.2005)