Zabijáci rozkvetlého měsíce

Uf, tak bezútěšný, a přitom tak skvělý film. Kvituji s povděkem, že se Martin Scorsese tentokrát nerozhodl prostě rozpohybovat knihu, jak to bohužel udělal v Prokletém ostrově, ale že se rozhodl příběh vyprávět znovu, po svém, tak, aby z něj něco měli i ti, kteří předlohu znají. Nepřekvapí, že film pojal jako gangsterku. Jako mrazivou studii toho, jak snadno člověka může spolknout zlo, pokud se ne(u)brání. A zároveň jako obžalobu médií, která o tom mlčí. Perfektní volba. A jak je to natočené! Těch nápadů, ty chladné scény vražd, jaké umí točit jen Scorsese, ty nádherné mystické scény, jaké bych od něj nečekal... No a k tomu herecké výkony. Leonardo DiCaprio hraje a vypadá jako Marlon Brando, Robert De Niro se s hodinářskou přesností pohybuje na hranici karikatury a očividně si opět užívá pořádnou roli, a Lily Gladstone... Ta se oběma vyrovná jediným pohledem, do něhož nějak dokáže dostat úplně všechno. Opravdový filmový zážitek, který si zaslouží každou z těch dvou set minut. A s dokonalou tečkou na závěr, jakou by si mohl dovolit málokdo. Ale Scorsese může. (28.10.2023)

Fargo 1920: White guilt done right. Strhující to není, vynikající nesporně ano. Chtě nechtě to působí jako minisérie omylem puštěná v kuse, dvě a půl hodiny si to stylově dává sakra na čas se vším a v závěrečné hodině po změně stylu je to naopak zkratkovité. Jeden z těch snímků, které měly být buďto o poznání kratší (a vynechat celé linie) nebo naopak výrazně delší (a plně se každé věnovat). (20.10.2023)

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí. (19.11.2023)

Monumentální a mistrně napsaný, zahraný i zrežírovaný žalozpěv na úpadek společnosti, jenž se pomalu a úderně noří do temnoty kontroverzní americké historie se zaměřením na podstatu zla v příběhu o tutlaných zločinech páchaných na původním obyvatelstvu ve jménu touhy po moci a bohatství. Velkofilm se zásadním přesahem, epickým měřítkem a portrétem Spojených států precizně vybudovaném na směsi gangsterky a westernu, amerických žánrů příhodně založených na tematizaci amorálního jednání. (04.01.2024)

Nakonec mě to mile překvapilo. Měl jsem z toho trochu strach z důvodu dlouhé stopáže a pro mě ne úplně zajímavé volby tématu. Film sice má pomalé tempo, ale ani chvíli se u něj nenudíte. O to děsivější je to, že je na základě skutečné události. Jak je v něm zmíněno, lidská chamtivost nezná hranic, a to se tu projevilo. Kmen Osedžů sice na svém území začátkem minulého století objevil ropu, což jim přineslo značné bohatství. Zároveň tím ale na sebe seslali jakousi kletbu, protože se na ně pak všichni vrhli jako hladoví supi, Každý bílý chtěl kousek pro sebe a postupně je začali kvůli majetku vraždit. Možná by jim to i prošlo, kdyby to někteří nedělali moc okatě. Sledujeme tu příběh Ernesta, který se po návratu z války ožení s jednou z indiánek a díky tomu zbohatne. Dostane se tím ale do spárů svého nenasytného strýce, který se ze situace snaží vyždímat maximum. Začne dlouhá vlna zabíjení, která už nejde ututlat. A všechno by možná prošlo bez povšimnutí, kdyby se situací nezačala zabývat federální vláda. Její tým vyšetřovatelů tomu rychle přijde na kloub a chce strýčkovi v podání Roberta De Nira zatnout tipec. Bude ale někdo z jeho blízkých ochotný u soudu vypovídat? Hlavně bych chtěl pochválit výkon DiCapria. Sice tu hraje takového prosťáčka, ale hraje to opravdu věrohodně a procítěně. "Musíš to podepsat!" (12.12.2023)