„Marečku, podejte mi pero!“

Ale já jsem Tuček, pane profesore. Geniální komedie o tom, že i dospělí se můžou chovat jak malí fakani. Přesně vystižené charaktery – raubíři Tuček a Šlajs, snaživec Plha, třídní hňup Kroupa, šplhoun Hujer, dámička Týfová. Jen je mi líto, že některé z nich už na školním tablu neuvidím. I když znám tenhle film prakticky zpaměti, nikdy si ho nenechám ujít ani při dvousté repríze. (12.11.2011)

Především svou poctivostí převyšuje Lipského komedie o studentech večerní školy naprostou většinu soudobých snímků, které se různou měrou přizpůsobily normalizační bezbarvosti a mnohdy jen film imitovaly. Již originální kompozice humorných interakcí, prokreslených důvtipnými detaily, a nedějových sekvencí, jakoby vystřižených z grotesky, (které korunuje fantaskní epilog z „plně automatizované“ fabriky) jitří divákovu pozornost a nenechává jej, aby uvykl nastavenému tempu. A ani po letech neodpuzuje civilní rámec, který oba scénáristé dekonstruovali s břitkou satiričností, aniž by se uchýlili k hyperbolám a stylovým deformitám: svůj díl dostává především fráze bující v řeči funkcionářů, ale i teatrální projevy v intimní komunikaci nezůstávají zkrátka. Zato školní svět vykoupil tento film z jeho nesnesitelné reality: naprostá většina scén zesílila intimitu zdejších interiérů – tma za okny a teplým světlem zalité učebny a chodby navozují dojem znovunalezeného dětství s jeho veskrze pozitivními momenty. Netřeba pochybovat o hlavních motivací tohoto nostalgického gesta: pramení z okamžiku návratu, který v staronových studentech obnovuje jejich dávné žákovské návyky, což se pochopitelně stává živým zdrojem čerstvé komiky. (22.02.2024)

Režisér Lipský uměl k filmům přistupovat opravdu filmově. Vybral si přesné herce a točil podle kvalitního scénáře značky Svěrák & Smoljak, ve kterém je nepřekonatelné množství nesmrtelných hlášek. Za povšimnutí také stojí hravá hudba Svatopluka Havelky. Sovák jako představitel a vzdor pracující inteligence z duše nenáviděl navštěvovat večerní školu a po večerech se musel šrotit básně o jakýchsi Hrdobcích, co ani zdaleka nejsou brouky valící si kouli z trusu, nebo se synem doučovat matematiku, ve které plaval, nebo ještě lépe, se v ní topil. Přitom je mírně zarážející, že většina přestárlých "žáků" tolerovala poměrně nadřazený přístup mladšího učitelského sboru, který byl tady použit jako symbol autoritativní moci. Tenhle film dal českému divákovi postavy, jako Je učitel v důchodu Hrbolek, věčně opožděný Plha, patolízalský Hujer a nepřítomný Hliník, co se odstěhoval do Humpolce. Zvláštní, že tenhle film bolševik toleroval. Nelze si totiž nepovšimnout, jak film pohlíží na dělnickou třídu a na pracující inteligenci. A to film zrovna vznikl v době, kdy bylo lepší se k problémům nevyjadřovat. Tenhle film šel na to chytře a s chytrým humorem. 80% (02.01.2011)

Kultovní komedie s plejádou známých herců. Jsem pyšná na to, že češi dokázali stvořit tyto nesmrtelné filmy. "Marečku, podejte mi pero" je jedním z nich. Jakmile se ve filmových komediích objeví pojem "školní lavice" ve spojení s našimi nejlepšími režiséry a herci, je to téměř vždy zárukou kvality a inteligentního humoru. (29.12.2007)

Téměř geniální komedie ze školních lavic. Co na tom, že zde hrají hlavní úlohu rodičové, kteří si přišli doplnit vzdělání. V podání takové eskadry výborných herců se člověk dočká mnohem humornějších a uvěřitelnějších situací, než v kdejaké přiblblé americké teen komedie. Skvělé herecké výkony v podání Sováka, Svěráka, Smoljaka, Janžurové, nebo Kemra – co víc si může divák přát. Zvláště když se u toho dosyta nasměje. Že já vůl taky nenosil něco ze své zahrádky… (07.04.2018)