Happy End

Podstatná část hraných filmů v rámci nepsané dohody s divákem respektuje jistá narativní pravidla. Následku předchází příčina, odpovědi otázka, konci začátek. Happy End si zažitá pravidla uzpůsobuje svému vlastnímu, reverzibilnímu světu. ___ Herní rámování celého filmu je v Happy Endu zpřítomněno již úvodními titulky. První slovem je „konec.“ Po něm následuje oznámení „Ústřední půjčovna filmů v Praze uvedla.“ Tradiční titulky jsou od jistého okamžiku vystřídány textem psaným zrcadlově a následně převráceným. V pozadí textu je po celou dobu jako puzzle skládán úvodní záběr filmu. Výsledný obraz, od trupu oddělená hlava Vladimíra Menšíka, nás následně šibalským mrknutím žádá o spoluúčast. Tvůrci si hrají a zároveň nás vybízejí, abychom se připojili. ___ Tím, že celou historku s parametry mordýřské balady posuzuje dle své převrácené logiky, ospravedlňuje Bedřich veškeré zločiny, jichž se dopustil. Jako vypravěč celého příběhu nepřipouští alternativní výklad, který by z něj učinil viníka. Jeho komentář de facto není v přímém rozporu s viděným, popírá však obecně platná měřítka pro to, co je považováno za přípustné a správné. Stává se tudíž Bedřich automaticky vypravěčem nespolehlivým, který překrucuje pravdu dle svých osobních zájmů? Anebo v rámci svého univerza mluví pravdu? ___ Rozbíjí-li formální hrátky narativní koherenci vyprávění, objekty v mizanscéně vycházejí srozumitelnosti děje a charakterizaci postav vstříc. Nápaditě si tvůrci hrají i se zvukovou stopou. Slova někdy nesmyslně popisují to, co slyšíme („cvak“), a plní tak stejnou funkci jako mezititulky v němém filmu, případně to, co vidíme („ruka“, „hlava“, „noha“), čím je podtržen atrakční charakter některých scén. Ve všech příkladech jde o odlišné použití zvuků, než k jakému svádí obecné zvyklosti – zvuk informace nesené obrazem nedoplňuje, ale zdvojuje. Tyto diskrepance vyvolávají komický efekt a přispívají k posuzování Happy Endu jako filmu, jehož řídicím principem je cílené převrácení logiky, na jakou jsme z běžných hraných filmů zvyklí. ___ Filmového média je prostřednictvím Happy Endu stejně jako v prvních letech kinematografu využíváno na způsob pouťové atrakce k pobavení široké veřejnosti. Několikrát dochází k pomyslnému zastavení toku vyprávění a k narušení narativní integrity, aby nám byly nabídnuty podněty atrakčního charakteru, vzbuzující údiv nebo úžas nad možnostmi filmového média (názorně zachycené rozčtvrcení manželky, několikaminutové vytahování koláčků z úst, vyskakování z vody). Navzdory přítomnosti jednoduchého příběhu Happy End místy připomíná pásmo atrakcí, z nichž své programy sestavovali první provozovatelé kin. Nároky kladené na příjemce audiovizuálního obsahu jsou nicméně nesrovnatelně vyšší než éře kinematografie atrakcí. Střídání narativního a atrakčního organizujícího principu znemožňuje vnímat viděné výhradně skrze stimulaci smyslů. Vzhledem ke zpětnému chodu musíme obrazy a zvuky také neustále vyhodnocovat, aktivně nad nimi přemýšlet. Obdobně se film nespokojuje s prvoplánovým komickým efektem. Obraz i diegetický zvuk nás nutí myslet pozpátku, Bedřichův monolog naopak odpovídá chronologickému chápání věcí. Neustále přepínání mezi těmito dvěma módy recepce a zpětné přiřazování point dříve vyřčenému je relativně náročné na pozornost. Neustálé vracení se k provedeným hereckým akcím a vyřčeným slovům však zároveň neznemožňuje sledovat komedii, jejíž humor je srozumitelný okamžitě. Happy Endv jistém smyslu funguje obousměrně. Happy End představuje ojedinělý počin nejenom v rámci československé kinematografie. Zaváděním vlastních pravidel a současnou neochotou jakákoliv pravidla dodržovat, jde o ojedinělé převedení dadaistické poetiky do filmu. 85% Zajímavé komentáře: Oskar, Steffa. (05.05.2015) (méně) (více)