Zelig

Určitě chvályhodný pseudodokumentárně pojatý kousek, který posunuje Allenovu práci zase o krok jinak a který pomocí věrohodných postupů vytváří alternativní historii pomocí mimořádné osobnosti – lidského chameleona Leonarda Zeliga. Přizpůsobit se všemu a zapadnout všude je fajn, stejně jako celý Allenův nápad, jen kdyby přišel jiný večer, než ve který jsem se po disku natáhl. Tři až čtyři.. (10.07.2013)

ja skrátka milujem fiktívne dokumenty a tento je naozaj vydarený; úžasne precízne urobené a vypiplané do detailov - a detaily, to je pri fiktívnych dokumentoch to najdôležitejšie; navyše je úžasné, ako allen dokázal zároveň vyrozprávať pomerne complexný príbeh a stále udržať formu - to napríklad pri jeho neskoršom fiktívnom dokumente "sweet lowdown" viac experimentuje s presahmi medzi fikciou a dokumentom, v zeligovi však bravúrne udržuje pomerne náročnú formu dobového dokumentu až do konca; a niektoré nápady sú skrátka geniálne; (28.04.2014)

Zamyšlení nad vlivem společnosti na jedince. Zelig byl od mládí bit svým otcem, otce byla matka, celou rodinu bili sousedé atd. Společnost se obrací zády ke svým vlastním plodům. To vedlo u Zeliga k permanentní přetvářce. Dokáže vyjít s každým, jelikož se změnil v jakéhosi chameleóna. Psychické strádání ho dovedlo až k fyzickým transformacím. Zelig je schopen změnit se v černocha, tlouštíka, Ira i rabína. Je schopen budit zdání, že rozumí tajům psychologie i medicíny. Jeho vlastní osobnost se ztrácí ve snaze zalíbit se, stát se přijímaným členem společnosti. To ho dovede až do nacistického Berlína, a to i přes to, že je ve skutečnosti demokratem. G.B.Shaw řekl: „Rozumný člověk se přizpůsobí světu; nerozumný se naopak tvrdošíjně snaží přizpůsobit svět sobě. Veškerý pokrok proto závisí na nerozumných lidech.“ Zelig je extrémním příkladem Shawova „rozumného člověka“. Je příkladem současného člověka, který přejímá informace pouze z komerční televize, nemá si vlastní názor, je částí davu. Není individualitou. Nevytváří nové hodnoty. Přizpůsobuje se. V Zeligovi Woody Allen varuje před celospolečenskou otupělostí (a to byla teprve 80.léta!!!), a je tedy asi jeho nejzávažnějším filmem. I přesto je tu humor, na který jsem od Woodyho zvyklí, dokonce bych řekl, že někteří lidé si ten závažnější tón ani neuvědomíNa filmu překvapí forma jakéhosi pseudokumentu, střídají se tu hrané pasáže, fotky i dobové týdeníky. Tedy trochu neallenovský Allen v nejlepší formě! (23.01.2006)

"Zlinčujeme toho malého židáka!.." Zelig Woodyho Allena dosť vybočuje z jeho konverzačne pojatých filmov. Dosť sa toho nakecá i tu, ale film je natoľko originálny, že také niečo sa vidí len pár krát za život. Zelig má výbornú myšlienku a dokumentárno filmová podoba je ojedinelá i dnes . Kto nevie do čoho ide, môže byť spočiatku zaskočený. Chameleónska postava Zeliga, ktorá je raz tu a potom tam môže mnohým pripomenúť Forresta Gumpa. Forrest je prístupný pre masy, Zelig je malým artovým filmom, ktorý si svojho fanúšika musí nájsť. Každopádne je to iný W. Allen na akého sme zvyknutý a či je to dobre alebo nie, sa musí rozhodnúť každý sám. U mňa spokojnosť, pretože ide o naozaj zaujímavo podaný a ojedinelý film. 80%. (04.11.2014)

Ve svých raných filmech býval Woody rozjuchaný a ve svých snímcích předváděl celý gejzír divácky vděčných gagů, ale poté zatoužil po vážnějším způsobu vyprávění a "serióznějších" tématech. Publikum si ale přálo toho starého dobrého komedianta a vážně laděné filmy nepřijalo. Zvlášť Vzpomínky na hvězdný prach skončily bolestným propadákem - a to píšu s vědomím, že v případě tvorby Woodyho Allena nikdy nešlo o kasovní trháky. Woody na to reagoval návratem ke komediálním kořenům, šel na to ale přece jen jinak. Humor v Zeligovi je jemnější a rafinovanější - a scénáristicky i výrobně je ten film mnohem náročnější. Výsledkem je satirická mystifikace, kde Woody zesměšňuje konformismus na příběhu muže - chameleona, který svoji snahu neupozorňovat na sebe a splynout s prostředím dovedl k dokonalosti. Je schopen nejen měnit dle potřeby politické přesvědčení či náboženské vyznání, ale i pohlaví či barvu pleti. S děsivou samozřejmostí se přizpůsobuje jakémukoli sociálnímu prostředí a komunitě. Ku-klux-klan v jeho schopnosti stát se příslušníkem jakékoli rasové menšiny vidí největší nebezpečí pro Ameriku, v Německu se ovšem Zelig stává nadšeným náckem. V druhé rovině je snímek zároveň výborně natočenou parodií dokumentárních životopisných filmů. Woody použil autentický filmový materiál z 20. a 30. let a spojil ho s novými upravenými záběry. Fiktivní Zelig se tak objevuje v dobových týdenících a dokumentárních záběrech s reálnými historickými osobnostmi a o celé kauze nechává Allen hovořit skutečné odborníky. Zelig patří určitě mezi nejzajímavější a nejhravější Allenovy filmy, člověk na něm obdivuje tu mravenčí práci a nápady, ale spontánní srdcovka to pro mě přece jen není. Celkový dojem: 80 %. (15.09.2014)