Skleněný pokoj

Sugestivní, nicméně tendenční a podbízivé útržky, které si hrají na syrovou realitu. Drží pohromadě dílem silou vůle a dílem zásluhou hlavních protagonistů, nicméně nedokážou odvyprávět příběh tak, aby z něj nezbyly právě jen ty útržky, zmítané vírem událostí, pro něž byly dávno zhotovené a nadepsané odpovídající škatulky. (28.05.2020)

Pokud někdo čeká hodně Rodena a Hofmanna, tak se moc nedočká. Ale stejně nerozumím dost nízkýmu hodnocení tady. Ten film má docela slušný kvality, zvláště co se kamery týče. Za sebe teda musím dodat, že tyhle příběhy přes několik dekád s bezútěšnou likvidací lidských osudů mě poslední dobou psychicky vyčerpávají, ale jako promo vily Tugendhat je to cajk. Já jsem v tom baráku byl třikrát, běžte se tam taky podívat místo od stolu házených hodnocení odpad. (26.04.2020)

Vilu Tugendhat v Brně jsem dosud neměl příležitost navštívit, nicméně jako stavba z pohledu zvenčí mne vůbec neuchvátila. S filmem o osudech několika lidí, v jejichž životě tento "Skleněný pokoj" hrál významnou roli, to nakonec nebylo výrazně lepší. Filmu nelze upřít krásnou vizuální stránku, nápad vyprávět osudy postav na pozadí historie v několika dekádách se mi velice zamlouvá a vyprávění probíhalo osobitou formou. Zatímco jiné domácí filmy z poslední doby, zasazené do historického času, se snaží vyprávět s dokumentární přesností, uvádět pomalu v každé druhé scéně přesný datum, Ševčík sází spíše na záměr udělat silnou pocitovou záležitost, spoléhá na náročnějšího diváka. Celkem se mi zamlouvalo, že jsem bližší období, ve kterém se děj právě odehrával, mohl leckdy uhodnout na základě různých indicí (postavy pracovníků z StB, hudba ve stylu rock'n'rollu bigbeatu, hláška o "Rusácích" a pod.). Přesto mne ten příběh nijak více nedokázal oslovit, měl jsem občas pocit, že forma zvítězila nad obsahem. Pomalé a dlouhé scény střídaly pro změnu velmi rychlé skoky v čase a rozehrané vztahy v útržcích působily na mne chladně. 55% (20.05.2020)

Doufal jsem, že jdu na příběh o niterných pocitech dvou žen v průběhu několika desítek let, propletený s osudy vily Tugendhat. Víc jsem si nezjišťoval, knihu jsem nečetl, očekávání jsem vlastně neměl žádná. Přesto jsem byl rozčarovaný, protože osudy obou žen, resp. jejich vztah byly podány velmi chladně, jakoby se tvůrci rozhodli divákovi nic neusnadnit a spoléhali na to, že si cestu k oběma hrdinkám najde jen na základě silné empatie. Než si to uvědomíte, než vám dojde, že se nic nerozjede, že je to Ševčíkův způsob, jak chce tento příběh vyprávět, uplyne dobrá hodina. A tak vás bude o to víc zajímat osud oné vily, která se tady jmenuje z nějakého důvodu jinak, stejně jako její architekt. Přestože byla práce s kamerou působivá a vše bylo jaksi opulentně nablýskané a snímané s uměleckým lookem (s tím ovšem vůbec nekorespondovalo, že zvuk byl místy otřesný a jen podtrhoval strojové dialogy), v této pasáži jsem se docela nudil. To vše by se asi dalo pominout, nebýt druhé poloviny filmu, ve které byly jak obě hrdinky, tak vila protaženy historickými událostmi cca 30-ti let. Asi nemá cenu zmiňovat, že nejdelší zastavení se konalo v době války. Následoval rok 1968 a přiznám se, že už ani nevím, kdy a jak to vše skončilo. Lví podíl na tom má i fakt, že se hrdinky za těch 30 let fyzicky skoro vůbec nezměnily. Nejsem Skleněným pokojem vysloveně zklamaný, jen mě prostě neoslovil. Je studený a okázale velký, drahý, zahraniční...ale přitom velmi neosobní. PS: jako rodilého Brňáka mě zarazilo, že město Brno přispělo 4,3 miliony korun a ve filmu není ani zmínky o tom, že se vila nachází v Brně. Navíc bylo změněno jméno architekta i majitele, takže nezazní ani jméno vily. Pokud čekáte, že z vily Tugendhat něco víc uvidíte, budete zklamaní. To PR, které si tvůrci skrze ni i knihu udělali, je velmi klamavé. (17.03.2019)

Knihu jsem nečetl, ale hlavní poselství filmu podle mě je, že pro získání něčeho dobrého či krásného musíme dost často něco obětovat. Ta myšlenka se ve Skleněném pokoji objevuje od samého začátku a úplně poslední scéna ji potvrzuje. Neměl jsem žádný problém se s ní ztotožnit. Film je navíc natočený na světové úrovni a Carice van Houten, která se mi už líbila v mnoha filmech, je naprosto úchvatná. No a k tomu vila Tugendhat jako atraktivní dějiště i mlčenlivý přihlížející svědek všech těch událostí... Povedlo se i přes několik vyloženě filmových klišé (milování se během noci na 21. 8. 1968 například). (14.03.2019)