Skleněný pokoj

Knihu jsem nečetl, ale hlavní poselství filmu podle mě je, že pro získání něčeho dobrého či krásného musíme dost často něco obětovat. Ta myšlenka se ve Skleněném pokoji objevuje od samého začátku a úplně poslední scéna ji potvrzuje. Neměl jsem žádný problém se s ní ztotožnit. Film je navíc natočený na světové úrovni a Carice van Houten, která se mi už líbila v mnoha filmech, je naprosto úchvatná. No a k tomu vila Tugendhat jako atraktivní dějiště i mlčenlivý přihlížející svědek všech těch událostí... Povedlo se i přes několik vyloženě filmových klišé (milování se během noci na 21. 8. 1968 například). (14.03.2019)

Doufal jsem, že jdu na příběh o niterných pocitech dvou žen v průběhu několika desítek let, propletený s osudy vily Tugendhat. Víc jsem si nezjišťoval, knihu jsem nečetl, očekávání jsem vlastně neměl žádná. Přesto jsem byl rozčarovaný, protože osudy obou žen, resp. jejich vztah byly podány velmi chladně, jakoby se tvůrci rozhodli divákovi nic neusnadnit a spoléhali na to, že si cestu k oběma hrdinkám najde jen na základě silné empatie. Než si to uvědomíte, než vám dojde, že se nic nerozjede, že je to Ševčíkův způsob, jak chce tento příběh vyprávět, uplyne dobrá hodina. A tak vás bude o to víc zajímat osud oné vily, která se tady jmenuje z nějakého důvodu jinak, stejně jako její architekt. Přestože byla práce s kamerou působivá a vše bylo jaksi opulentně nablýskané a snímané s uměleckým lookem (s tím ovšem vůbec nekorespondovalo, že zvuk byl místy otřesný a jen podtrhoval strojové dialogy), v této pasáži jsem se docela nudil. To vše by se asi dalo pominout, nebýt druhé poloviny filmu, ve které byly jak obě hrdinky, tak vila protaženy historickými událostmi cca 30-ti let. Asi nemá cenu zmiňovat, že nejdelší zastavení se konalo v době války. Následoval rok 1968 a přiznám se, že už ani nevím, kdy a jak to vše skončilo. Lví podíl na tom má i fakt, že se hrdinky za těch 30 let fyzicky skoro vůbec nezměnily. Nejsem Skleněným pokojem vysloveně zklamaný, jen mě prostě neoslovil. Je studený a okázale velký, drahý, zahraniční...ale přitom velmi neosobní. PS: jako rodilého Brňáka mě zarazilo, že město Brno přispělo 4,3 miliony korun a ve filmu není ani zmínky o tom, že se vila nachází v Brně. Navíc bylo změněno jméno architekta i majitele, takže nezazní ani jméno vily. Pokud čekáte, že z vily Tugendhat něco víc uvidíte, budete zklamaní. To PR, které si tvůrci skrze ni i knihu udělali, je velmi klamavé. (17.03.2019)

Pokud někdo čeká hodně Rodena a Hofmanna, tak se moc nedočká. Ale stejně nerozumím dost nízkýmu hodnocení tady. Ten film má docela slušný kvality, zvláště co se kamery týče. Za sebe teda musím dodat, že tyhle příběhy přes několik dekád s bezútěšnou likvidací lidských osudů mě poslední dobou psychicky vyčerpávají, ale jako promo vily Tugendhat je to cajk. Já jsem v tom baráku byl třikrát, běžte se tam taky podívat místo od stolu házených hodnocení odpad. (26.04.2020)

Obrovské zklamání, i když divák nic nečeká. Ševčík od začátku nedokáže ničím zaujmout, strašlivě rychle chvátá dopředu, do děje nijak neuvede a chybí mu i dobová datace, která neznalému divákovi absolutně znemožňuje orientaci. Relativně krátká stopáž se v tomto případě ukazuje jako nesmyslná, protože divák nemá šanci proniknout do nïtra postav, jakkoli se s nimi sbížit nebo si k nim vytvořit nějaký emocionální vztah. Příběh samotný tu de facto neexistuje a zbyla z něj jen jakási plochá snaha o melodrama, které ale moc nefunguje. Hodně věcí se tu vůbec nevysvětlí a o nějaké hlubší motivaci postav nemůže být ani řeč. Výborné evropské herecké obsazení je moc fajn, jenže většina v něm nemá co hrát a za zmínku tak stojí snad jen Carice van Houten a možná ještě Hanna Alström, jinak opravdu nezaujme vůbec nikdo, protože k tomu nedostane prostor. Ani vizuálně se nekoná žádné opulentní představení a Ševčík je překvapivě umírněný a vyniká pouze netradičním stylem snímání, v rámci možností krásnou kamerou a zdařilou hudbou, což je trochu málo. Skleněný pokoj je nepochybně ambiciózní počin, jenže svůj potenciál ani zdaleka nevyužil a výsledná podoba je jen zoufale prázdným a nudným melodramatem, které nám o době a vile Tugendhat neřekne vůbec nic. 40 % (23.03.2019)

To jsem se zase rozčílil... Nic neříkající, ploché, vykastrované, impotentní a rozpočtem okázalé. Po 104 minutách jsme se dověděli, že za první republiky to kvetlo, během války šli Němci po Židech, po válce zde byla StB. která vyslýchala a zabavovala dopisy, a že v roce 1968 nás napadla armáda. Fakta notoricky známá i téměř každému malému dítěti, ovšem na jejich sdělení byla vypotřebována většina stopáže filmu, peněz z rozpočtu, nefunkčního střihu a nepatřičné kolosální hudby (nic proti Lazarkiewiczovi, kterého jinak obdivuji). O vztahu dotyčných dvou žen a o tom, jak běh historických událostí a s tím související odloučení hlouběji proživaly, se naopak nedovíme téměř nic, což je to fundamentální, na čem měl být příběh původně založen. Z patetických recitací úryvků dopisů je zřejmé pouze to, že na sebe myslely a chyběly jedna druhé. To se však dočteme už před zhlédnutím filmu v těch několika větách distributorovy synopse. Vila Tugendhat, která měla hrát další klíčovou roli, je v tom filmu vlastně jen tak mimochodem. Odehrávat se to v jakémkoliv jiném baráku na druhém konci republiky, výsledek je stejný. Jednu hvězdičku dávám pouze ze slušnosti a z důvodu paralelní existence posledních filmů Filipa Renče. (20.03.2019)