Skleněný pokoj

Eliptické vyprávění, kde jsou zamlčovány a přeskakovány narativní informace, s trochou nadsázky připomíná českou (?) odpověď na Studenou válku (film sestříhal Jaroslaw Kaminski, který pracoval i na Pawlikovského na Oscara nominovaném filmu), Skleněný pokoj je nicméně paradoxně mnohem studenější a strojovější. V podobě scénaře to sice mohlo vypadat soudržně i v té neskutečné zkratkovosti, přeexponovaný vizuální styl a totální inklinace k žánru melodramatu, který zesiluje stylistické prvky na maximum, však příběhu ubírá na opravdovosti a tím ztrácí i veškeré emoce a napojení na postavy. V centru těchto voleb dominuje teatrální herectví jinak výborných evropských herců, melodramaticky přepálená hudba nebo i způsob, jakým Ševčík “hollywoodsky” aranžuje dramatické scény, což ve své přepjatosti mnohdy vyvolává nechtěný smích. V delší stopáži (nebo rovnou v televizní minisérii, která se pro danou látku jeví jako ideální formát) by na sebe tyto prvky nestrhávaly takovou pozornost, ve své 104-minutové podobě však na nic jiného nezbývá čas. Jen na obrazově působivě nasnímanou exkurzi do života postav, které bez diváckého zájmu dojdou svého očekávaného “vyvrcholení”. (14.03.2019)

Juliu Ševčíkovi se naštěstí povedlo do hlavních rolí obsadit dvě výborné herečky, což jediné jeho film zachraňuje od nejhoršího. Takhle se na toto melodrama koukat dá, ale stejně se jen těžko ubráním dojmu, že jde o film dokonale prázdný. A titulní skleněný pokoj v něm víceméně nehraje žádnou důležitou roli. Příběh by se mohl beze změn odehrát v libovolném jiném domě. Snahy o evropské obsazení herců i štábu vítám, ale chtělo by to nejdřív najít látku, kterou má smysl natočit... (18.05.2020)

Knihu jsem nečetl a tak nepolíben ničím, jen znalostí toho o jaký objekt s jedná jsem se včera podíval na tento film. Už od prvních záběrů mne zaujala hudba a nádherná až Malickovská kamera dávající důraz na detaily. Obě seveřanky mi svými obličeji zprvu nějak nevyhovovaly a chvilku mi trvalo, než mi jejich obličeje sedly. Film ve fiktivní rovině pojednává o samotném vzniku vily i o jejích obyvatelích napříč divokým dvacátým stoletím. Našim československým dvacátým stoletím. Stoletím první republiky (idealizované, protože ne každý byl pan továrník a bydlel ve vile), stoletím nacismu a druhé světové války, stoletím poválečných zmatků, stoletím nástupem komunismu, brutálními padesátými léty a uvolněným nádechem v letech šedesátých, stoletím ruské okupace v roce 1968 ... Stoletím, kdy se v zámcích chovali vepři, skladovala zemědělská technika a kdy se nechaly zchátrat objekty nedozírné umělecké hodnoty. Vila Tugendhat toto století naštěstí přežila, byť i ona si prošla tím vším a leckdy měla namále. Co říci k příběhu a samotným lidem ať už skutečným či filmovým? Myslím, že přes všechna příkoří dopadli ještě dobře. Ne každý měl možnost prchnout před hnědým morem a dočkat válku v pohodlí neutrální země. Většina našich Židů skončila v Terezíně a pak kdesi v Polsku, kde končily železniční tratě u vysokých komínů krematorií. Ani pro ty šťastné to ovšem nic nemění na bolesti s jako dotyční vzpomínali na vysněný dům tam za hranicí z ostnatého drátu a jak musel bolet návrat při deroucích se vzpomínkách na ty slunečné dny pohody před válkou, než se všechno zhroutilo. Vyprávění příběhu samotného mi úplně nesedlo. Jsou tam necitlivé střihy mezi jednotlivými klíčovými etapami děje tak jak šly dějinné události. Jako by někdo vyprávěl své dávné vzpomínky a pamatoval si jen významné úseky, vyhrocené okamžiky... Sledujeme hrdinku jak je schovaná před ,,osvobozujícími'' Rudoarmějci ve skříni a střih, jsme v padesátých letech... Jenže tenhle film je spíše o pocitech. Není to rodinná sága ani historický film... Je zvláštně melancholický, lehce smutný a zase mně u něj napadlo jak se tenkrát ve třicátých letech mohlo žít krásně kdyby se v Německu nedostal k moci ten knírkatý malíř. A jak se nám mohlo žít krásně dál, bez války, komunismu, morálního úpadku národa... Vila Tugendhat byla nákladně zrekonstruována a dnes se skví zase ve své téměř původní kráse. Morální stav tohoto národa se ani po 30 letech svobody doposud zrekonstruovat a obnovit nepodařilo... Dávám za 4 výkresy Me - 262 a divím se podhodnocení tohoto zajímavého filmu. * * * * * (27.11.2019)

Naprosto výborné a troufám si říct, že za mě geniální film. Výborný scénář i režie, inteligentní, na úrovni, pravdivý, autentický, hercům vše věřím, dramatický, věrohodný - krásně vykresluje několik etap naší historie - první republika, 2. světová válka, komunismus až po chvilkové uvolnění v roce 68 a pak opět studená sprcha.... Film určitě potřebuju vidět ještě jednou, velmi profesionální zpracování, ze scény s letadlem mě mrazilo po celém těle. Krásné přirozené intimní scény (např. korále super zachycený detail okamžiku) a oceňuji, že tyto scény nebyly laciné jako je to u většiny dnešních filmů, uvěřitelná lidskost, hloubka. Mrzí mě absolutně neadekvátní a nezasloužené podhodnocení zde a přeji filmu, když není pochopen doma, jak to již občas v zemi české chodívá (ostatně celkem vtipné, že ve filmu je to také ukázáno :), ať má alespoň úspěch v zahraničí! Děkuji za tento jedinečný filmový zážitek a skvost. Film natočený s láskou i vášní a je to na něm vidět. :) ;) (Abych jen nechválila. Chybělo mi tam, že jsme se nedozvěděli, co se stalo s dcerou Liesel. Mluvila tam ke konci jen o manželovi....a dcera se jakoby vytratila bez jediné zmínky. A ještě jedna velká výtka. Po scéně, kdy se Hana ukrývá před vojáky, kteří rozkopnou dveře. Tak v kině bylo na pár vteřin černé plátno. :( Nevím, zda chyba na straně promítače či ostrý střih.... ) Velmi by filmu slušelo nějaké ocenění a ne jedno! Když ne v ČR, tak jistojistě v zahraničí. (15.07.2019)

Silný a nadprůměrný příběh,pro mě všechny složky filmu v rovnováze... Kniha spisovatele Simona Mawera, podle které vznikl scénář filmu, vyšla v roce 2009 pod názvem "The Glass Room"  a ve stejném roce pak  český překlad jako Skleněný pokoj. Román je fikce, v knize, se píše, že všechny postavy románu jsou smyšlené, přesto se část rodiny Hammer-Tugendhat ohradila  proti románu a zdá se jim vyprávění skandální a nepravdivé. (26.05.2020)