Studená válka

Silně autobiografický film oscarového režiséra mne zaujal právě svojí autenticitou, nevyzpytatelností co se vztahových peripetií jeho rodičů, ztvárněných skvělou Joannou Kulig a Tomaszem Kotem, týče a přesně vykresleným rozporem mezi bohémstvím a touhou po lásce, s čímž se potýká nejeden umělec či umělkyně. Odi et amo, řekl by Gaius Valerius Catullus, tedy nenávidím, však miluji zároveň. Tak by se dal jednoduše vyjádřit vztah dvou lidí, kteří na pozadí jazzové, ale i folklorní hudby bojují se železnou oponou, komunismem, sami se sebou i vzájemnou přitažlivostí a nevraživostí. Dojde jejich vztah naplnění? (30.03.2020)

Černobílá tomuto příběhu padne jako dětská prdelka na nočník. Složité politické období let 1949 až 1964 se trpce promítne do vztahu dvou mladých umělců, on je nadějný skladatel a vynikající klavírista, ona začíná jako zpěvačka a tanečnice folklórního souboru. Jejich cesty se osudově protnou a těžko říct, který nepřítel je pro jejich vztah větší, zda budování socialistické vlasti (a proti tomu touha po svobodě) či oni sami, svými obtížně slučitelnými povahami, prožitou minulostí. Tomasz Kot opět výborný, Paweł Pawlikowski poklona. (05.08.2019)

Proč se, sakra, takovéhle filmy nenatáčejí u nás? Nemám příliš rád hudební snímky, ale tohle nebyl jen film hudební, nýbrž film o hudbě. O podstatě (evropské) hudby. A taky o podstatě lásky. Opravdu mimořádné evropské filmové dílo současnosti, reflektující a odkazující se ovšem k minulosti - a to nejen příběhově, tématicky, ale i formálně. Ozvuky filmové nové vlny, nádherná černobílá kamera, neuvěřitelně sofistikovaná a přesvědčivá mizanscéna, Zeitgeist... Nesnesitelná lehkost bytí obou hlavních hrdinů, jejichž osudová láska je marněna jednak temnou dobou, komunistickou totalitou a Železnou oponou, ale i jejich vlastní neschopností se vztahu naplno odevzdat, nedostatkem pokory, jakousi existenciální odtažitostí, odstupem, oním prokletím evropského intelektuála. Je tu patrno opravdu silné prolnutí k dílu Milana Kundery, který navíc rovněž ve většině svých románů čerpal z autobiografických zážitků - osobně jsem odsoudil hlavní hrdinku kvůli jejímu vztahu (nezájmu/zanedbávání) ke svému dítěti, které měla s tím (ne)správným partnerem, což ovšem není omluva...a ono filmové dítě je ve skutečnosti scenáristou a režisérem tohoto filmu! Je to bolestný osobní příběh - temně romantická linka je vystavěna na základě běhu života rodičů polského tvůrce, kterým je film věnován. Posmutnělá rezignovanost, Dichtung und Wahrheit Pawla Pawlikowskiho... (18.11.2018)

Zábermi z tohto filmu by som si chcel vytapetovať byt. Obývačka by bola vyplnená príbehom z Poľska, rôznorodosť Berlína by symbolizovala hosťovská izba a spať by sa chodilo jednoznačne do Paríža. Romantickú predstavu si naštrbím tým, že na hajzli bude Stalin. Ale aj tak by ma doma obklopovala neznesiteľná ľahkosť hudby. (29.07.2020)

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!") (06.05.2019)