Pan Jones

Krásný, palčivý film s přesahem tak aktuálním, že z toho jednomu není dobře po těle... Příběh Garetha Jonese, jeho cesty cizince do srdce temnoty stalinské říše a zpět - do světa, který hrůznou pravdu o hladomoru na Ukrajině nechce slyšet nebo ji přizpůsobuje vlastním zájmům a ideologiím - má velkoformátový rozmach Leanova Doktora Živaga a naléhavost thrilleru. Při putování hladem umírající zemí pak přechází v čistokrevný horor (záhrobní koleda malých sirotků mi v hlavě doznívala hodně dlouho). Orwellovský rámec, do kterého Agnieszka Holland svůj film zasadila, je dnes, v době vzestupu totalitarismu a dezinformačních médií stejně mrazivý jako v roce 1933. Ve 141 min. verzi promítané v Lucerně v rámci festivalu 3kino nebyla, alespoň pro mě, jediná minuta, jediný záběr, navíc. (23.10.2019)

Je to velmi těžké téma. Agnieszka Holland však nesklouzává k drastickému líčení ukrajinského hladomoru, stačí jí pár scén, aby navodila atmosféru bezútěšné hrůzy. Staví proti sobě dekadentní večírky komunistické smetánky a téměř černobílou pustou krajinu, kde se potácí jen pár stínů vyhladovělých k smrti. Doslova. Mezi tím je nám průvodcem pan Jones, nejspíš naivní, ale taky odvážný a důsledný. Pointa vyprávění o osobní statečnosti a bezskrupulózním využívání nezasloužených výhod je hodně trpká. Ta krutá nespravedlivost až zabolí. SHRNUTÍ: Vždycky lhali, vždycky zabíjeli, nikdy se neohlíželi na životy jiných. To se taky nemění. (17.11.2022)

Film do kina. Nebyl dokonalý, to úplně zabíjí závažnost tématu a to, že se film věnuje jedné z nejtemnějších chvil lidstva. Nedá se moc hodnotit, stačí aby jen chvíli hlava a srdce vnímaly, co ve skutečnosti vidí. Doporučil bych ke shlédnutí, ale nechválím, dal se natočit lépe, za mě vůbec nefunguje ta část v Moskvě. (05.09.2020)

In USA, you can always find a party. In Soviet Russia, The Party always finds you… Ukrajinský hladomor je bohužel pouze jednou z mnoha kapitol v černé knize lidstva a tuze šerednou ilustraci k ní přikresluje chování řady politických a kulturních velikánů své doby (za všechny jmenujme George B. Shawa nebo H.G. Wellse), kteří sovětské potěmkiádě znamenitě posloužili potleskem užitečných idiotů (ano, vím, že nasadit si ohvězdičkované prýmky dávno potom, co utichla bitva, je jednoduché). Těm několika málo varovným hlasům, upozorňujícím, že za báťuškovým žoviálním knírem se v tomto případě skrývá třetí jezdec apokalypsy, co si přivlastní i poslední mírku pšenice, byl přisouzen úděl věštkyně Kassandry. Agnieszka Holland se žel s tématem poprala jen do polosyta, naštěstí se hluché pasáže střídají s putováním hrůzyplnou farmou zvířat, kde největší svině tloustnou a zbytek živých závidí mrtvým... (12.01.2021)

Dá se říct, že Gareth Jones byl takovým velšským předchůdcem Andrého Gideho, zdá se však, že netrpěl takovou levicovou naivitou jako tento francouzský prozaik ještě pár let po Jonesově svědectví. Námět filmu je zajímavý a nesmírně důležitý, nicméně nevím, zdali má Agnieszka Holland diváky za nevzdělance, nebo chtěla opravdu mermomocí připodobnit události ukrajinského hladomoru a sovětské zrůdnosti mainstreamovému západnímu publiku, ale některé scény byly až přehnaně polopatické; Orwellovy vstupy budiž toho nejzářnějším případem. Tam, kde se film stává už lehoulince natahovaným a nudným, tam se naštěstí pere se zajímavou dynamickou kmitající kamerou, která těkavě ostří a přibližuje některé scény na samou dřeň, aby zase na chvíli odcválala pryč a nabídla úplně jiný úhel. (21.03.2022)