Krásný kluk

"It takes the edge of stupid all-day reality." Aj tak sa dá opísať cesta k drogovej závislosti, ktorá neničí len život samotného narkomana, ale aj život celej jeho rodine, ktorá sa ho snaží zviesť na správnu cestu. And, oh God, what a long and painful journey that is. Seldom successful. Carrel a Chalamet si tu hrajú prím a nedá sa im to nezozrať i s navijakom. It tore my heart apart. Vlajková loď rodičovskej lásky. (16.02.2019)

Po festovní fetovačce v předchozím Groeningenovo filmu Belgica zkrátka musel přijít provinilý detox. A ten není nikdy dobrej, není cool a hlavně není nikdy zábavnej či naplňující. Beautiful Boy má ze své předlohy zajímavé a netypické východisko, kdy zaznamenává pád na drogové dno inteligentního dospívajícího, pocházejícího z liberální, zajištěné, bezproblémové a moderní rodiny. Bezvýchodná situace jeho chápavého otce, snažícího se o všechny možné cesty pozitivní podpory pro něj neuchopitelného problému je zásadní nadstavbou nad ostatními protidrogovými filmy. I v tomto je ale problém, protože film zkrátka postrádá hranu, dokonce jakoby si důsledně hlídal, aby ji neměl. Chybí mu reálná bolest, potřebný naturalismus a špína. Z toho vyplývá i největší problém, tedy to, že díky neustálému propojování linií otce a syna, kteří se ale sami sebe nedokáží pochopit, film postrádá vlastní jazyk a tedy se rozhodne, ať za něj mluví díla jiná. Proto na sebe neustále lepí výrazné písně (od Nirvany přes Sigur Rós, Zolu Jesus až po Bikini Kill) a když má sám mluvit, nechá za sebe mluvit báseň od Bukowského. (03.04.2019)

Další z mnoha filmů o závislosti. Tentokrát sází hodně na rodinné vazby, které jsou – hlavně mezi otcem a synem – zdánlivě přímo ukázkové. Jenomže snímku se moc nedaří ukázat, že i naprosto perfektní život, který má a ke kterému je díky své inteligenci a talentu předurčený hlavní hrdina, může být pořádným balvanem na krku. Sledujme neustálé upadání do závislosti a postupně čím dál zoufalejší snahy z ní vybřednout, další pády a nové naděje i zklamání. Přesto mi snímek přišel nezúčastněný, odtažitý. Jako bychom se dívali očima někoho, kdo celou tuhle kalvárii sleduje dalekohledem jako vzdálenou krajinu. SHRNUTÍ: Závislost si nevybírá. (06.09.2021)

Film, který nemá co říct (jediné sdělení nese pár informačních titulků ze závěru). Jen ukazuje bolest a snaží se vás dojmout. První polovina je alespoň pozoruhodně strukturovaná. Vyprávění se neposunuje vpřed, ale jenom - často pomocí zvukových můstků - propadá do sebe (jako člověk na drogách). Pak ale tvůrci fragmentární, výrazně subjektivní naraci, střídající flashbacky otce a syna, bez opodstatnění opouštějí a zbytek je konvenční misery porn s hrozným výběrem hudby a křečovitými herci (Chalamet umí hrát skvěle, ale potřebuje pevnější režijní vedení, tady místy působí jako špatný imitátor Roberta De Nira), kteří namísto normálních vět říkají s vážnou tváří hlášky jako „Chyběls mi víc než Slunci chybí Měsíc“. Přiznávám ale, že na konci se mi chtělo brečet. Kvůli promarněným dvěma hodinám života, které už mi nikdo nevrátí. Možná jsem přehnaně přísný, ale proti tomuhle typu filmů, které něčí skutečné neštěstí využívají ke strašlivě laciné a samoúčelné exploataci, mám silnou averzi. 20% (13.12.2018)

Pomalé filmy mají své kouzlo a dokáži si diváka získat a udržet i dvě hodiny skrze svou pomalost povolující propracovanost postav. Ovšem tohle není jen pomalé, ale hlavně i utahané. Daná situace je asi vykreslená velmi pravdivě, ale není dobře vykreslena pro filmová plátna, tak aby diváka nepřestala bavit, tak aby více rozuměl Nicovy. Carell i Chalamet hrajou výborně, ale scénář a nadbytečné dvě hodiny stopáže nezachrání. (02.02.2019)