Povídky malostranské

Povídky Malostranské jsou jedny z nejkouzelnějších povídek vůbec. Jak Janu Nerudovi, tak později Pavlu Hášovi se podařilo vytvořit něco kouzelného. A to přitom P. N. nepsal ve svých povídkách o staré Praze zase tak poeticky. Psal co viděl, zažil. Popsal dobu jako takovou a díky povídkám nejenže jsme nahlédli pod pokličku tehdejších charakterů, ale také době jako takové. A právě režisér dílo ještě povýšil. Díky zvoleným hercům, nádheře staré Prahy, hudbě i kostýmům se nám přece ta doba zdála tak poetická. Když se ve starých hospůdkách zpívalo, tančilo, povídalo. Když se lidé uctivě zdravili, ale též drbali a pomlouvali. Pro mě to krásný pohled je a škoda, že těch povídek bylo zfilmováno tak málo. Zároveň se však divím, že si nikdo na zfilmování do roku 84 netroufl. (08.07.2024)

Všechny pohřby měly jednu stálou plačku - paní Rusku. I takoví lidé jsou. Je zde prezentována jako karikatura. Člověk toužící se něco dozvědět, být při tom. Třeba jak se do sebe pustí příbuzní nebo jak se objeví nějaký skandál. Kdo ví. Jenže když se to vezme kolem a kolem postavy Josefa Somra nebo Oldřicha Kaisera činily totéž. Pomlouvali sice skrytě v krámu, ale řeči se nesly daleko. Paní Ruska byla jen jedna z mnoha, která si vybrala pro své konání poslední rozloučení, jiní volili místa a způsoby obezřetněji. Byla to prostě doba bez kin, televize a klasického bulváru. (07.07.2024)

Lékař, který odmítá léčit. Z čeho žil předtím a potom, z čeho si platil posluhovačku jsem nějak nepochytil. A když se konečně pacienti hrnou, odmítá je opět. Žije jen ve svých knihách. Tam hledá moudrost, kterou ale dle mého nedokáže přenést do života. Viktor Preiss byl výborný stejně jako další role. (07.07.2024)

Byla to jiná doba. Mládenec musel mít postavení a nejlépe i věno, aby mohl žádat ženu o ruku. O vhodnosti sňatku rozhodovali rodiče a ti jen tak někomu své dítě nesvěřili. Ženy na tom navíc byly hůř, když si vybrat nemohli ani náhodou. Jen jsem na konci moc nepochopil, proč se postava Oldřicha Kaisera dočkala takového opovržení. Nebýt jeho Jákl by se pravdu možná dozvěděl po svatbě nebo také nikdy. (07.07.2024)

Zajímavé je, že stejně jako se špatně hledělo na matky samoživitelky nebo dívky, které ještě před svatbou "utrpěly" dítě, dostalo se hodně podobného opovržení i tzv. starým pannám. Na slečnu Máru se možná konečně usmálo štěstí. Anebo taky ne. Jak se říká, kdo nemá štěstí, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. A může to být sebehodnější člověk. Láska není o hledání, buď se najde nebo ne... Jenže dnes být single je módní a čím dál častější. Tenkrát to ale pro ženy nebyla dobrá vizitka. (07.07.2024)

Určitě nejlepší povídka celých Povídek Malostranských. Nejen díky geniálnímu Ladislavu Peškovi. Lidská závist a pomluvy mohou i žebrákovi vzít to poslední co ještě měl. Vlastně ne poslední. Předposlední - důstojnost a čest, pak už přijde o poslední - život. Otázkou je, proč se stal žebrákem. Evidentně mohl chodit, jistě by si sám ještě, i kdyby jen drobnou prací, mohl vydělat. Mě nejvíc překvapilo, jaký byl přístup k žebrákům této doby. Lidé je uznávali a bývalo dobrý mravem je pohostit, něco jim dát. Asi to souviselo s tehdejší silně zakořeněnou vírou v Boha a tedy i dobré skutky jako takové. (08.07.2024)

Další vynikající povídka. Společně s Přivedla žebráka na mizinu je Hastrman jistě nejlepší. Zatímco v jedné exceluje Ladislav Pešek, zde kraluje Josef Kemr, který svůj projev přivádí k dokonalosti geniality. Příběh vypráví o starci, váženém v rodině i okolí, který sám myslí, že má velké bohatství. Má štěstí, protože jeho rodina s ním nesdílí byt jen kvůli majetku. Odhalená pravda mu ale zkalí radost. Bohatství se ale nenachází v nahromaděném majetku, což se ale snadno říká někomu, kdo nemá hluboko do kapsy, ovšem v jiných věcech a na to pan Rybář také nakonec přišel. (08.07.2024)