Moulin Rouge

Takhle nějak si představuji prvotřídní Hollywodský muzikál. Díky tomuhle filmu jsem se (asi nejen já) zamiloval do Nicole Kidman. Spolu s Ewanem McGrogorem předvádí neuvěřitelný herecký, ale také pěvecký koncert. A Luhrmann režíruje, jak nejlépe umí. A i když na muzikály moc nejsem, hity jako "One Day I Fly Away" nebo "Come What May" mi z hlavy asi nikdy nezmizí. (03.06.2006)

Zpočátku jsem nevěřila vlastním očím, na jaký že nechutný kýč to vlastně koukám - vcelku pěkné, většinou notoricky známé hity, předělané do moderní podoby a nastrčené do těch nejabsurdnějších scén (nejvíc mě dostal kus Smells Like Teen Spirit, zpívaný úchyláky, kteří se chtějí v Moulin Rouge "pobavit") - avšak po chvíli mě napadlo, že je to vlastně docela originální a koneckonců i celkem sympatické - a právě tu originalitu nemohu neocenit, jelikož jsem na originální věci dosti vysazená. Naproti tomu románek dvou hlavních postav mě nechával docela v klidu - chlapec mi byl snad až trochu nepříjemný. No celkově bych řekla, že za to, že jsem se asi téměř celou dobu nenudila a za zmiňovanou sympatickou originalitu, bych ty ušmudlané 4* mohla dát - ruka mi z toho snad neupadne...(doufám) (10.01.2007)

Miluji tento film. Přiznávám ale, že na poprvé jsem s ním měla problém. Hlavně prvních 15 minut jsem nemohla rozdýchat to bláznivé tempo a snad všechny barvy, na které si jen vzpomenete na jedné scéně. Musela jsem film stopnout a říct si - Co to jako je? Když jsem si však film nechala projít hlavou, z nějakého důvodu jsem si ho musela pustit znovu a naprosto mě odrovnal. Famózní soundtrack, herecké výkony a ta choreografie jednotlivých scén. Nyní si Moulin Rouge musím pouštět pravidelně. Za absolutní vrchol považuji "El Tango De Roxanne" u které mi vždycky stojí všechny chlupy na těle a jedná se o jeden z mých nejoblíbenějších filmových momentů vůbec. (10.01.2011)

Postmoderná perla a jeden z najlepších muzikálov histórie patrí k najvýraznejším počinom kinematografie tohto tisícročia aj bez ohľadu na žáner. Baz Luhrman si nebral servítky a naservíroval divákom monumentálny guláš, ktorý mnohých znechutil, ale väčšine divákov poskytol nezabudnuteľný zážitok po obsahovej, no hlavne audiovizuálnej stránke. O jeho kvalitách svedčí aj to, že v silnej konkurencii prvého Pána prsteňov a Čistej duše si vybojoval 8 nominácií na Oscara a dvoch aj získal. Nádherný, strhujúci, progresívny a dojímavý filmový klenot, na ktorý sa nezabúda. (16.03.2016)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)