Léto

Velké překvapení karlovarského festivalu. Zdejší anotace mě totiž příliš nezaujala, a tak jsem nechala zhlédnutí až na Ozvěny. No a vyplatilo se. Hodně nezávislý, hodně jiný, hudební snímek o počátcích rockového undergraundu v Rusku (SSSR). Spíš než o dramatizaci jde o romantizaci celého období. Přesto v divákovi zůstává hořká pachuť nesvobody. Skvělá hudba, hravý vizuál nebo podmanivá romantická linka dohromady s příjemně ospalou náladou vrcholícího léta dávají vzniknout unikátnímu zážitku. (11.08.2018)

"Co by se mohlo stát?""Nevim...vojna, děti, alkohol...nezájem o život, co jinýho se ti v týhle zemi může stát?". Krásný, zcela svobodný film. K divákovi velmi upřimný, stejně jako vztahy v punk-rockové komunitě svobodomyslných umělců hudby i života, ač silně inspirováni, jedou si to po svém, se silným sovětským nádechem. Filmové skladby výborné, jak po stránce hudební, tak obsahové, vše podtrhuje vynikající závěrečná "stromová" skladba. I když film může, jak je zde vidět, působit skoro až bezobsažně, nabízí skvělé vyobrazení několika silných osobností a jejich pohledů na možnosti svobodné tvorby v nesvobodné zemi, nabízí i pohled fantazijní...jaké by to bylo, kdyby...to se ovšem nikdy nestalo a nestane, jen ve filmu, svobodném umění, které nemusí být nutně svázáno nějakými předurčenými koncepcemi, může si tu nádhernou atmosféru společně s divákem prostě jen užívat. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (02.04.2019)

Povedené hudební retro s kvalitním soundtrackem, výbornou kamerou a několika stylizovanými klipovými sekvencemi. Léto funguje jak na úrovni vztahů, tak na úrovni hudebního dramatu z režimu, který rockovému žánru nepřál. U nás filmu trochu ubírá na působivosti to, že o kapelách Zoopark a Kino slyšíme nejspíš poprvé, takže tolik nedoceníme to sledování později slavných muzikantů v jejich začátcích. Na druhou stranu nás ale díky tomu nemusí vůbec trápit věrnost skutečným událostem, s nimiž totiž Serebrennikov pracuje jen volně (což příležitostným bořením čtvrté stěny komentuje i přímo ve filmu). (10.08.2018)

Sledovat zákulisí ruského undergroundu bylo fascinující, Kino jsem jednu dobu poslouchal, a díky Létu nyní jejich tvorba dostává úplně jiný rozměr. Na druhou stranu, její předchozí znalost způsobila, že jsem celý film čekal na nějaký hit, který poznám, a dočkal jsem se až u závěrečných titulků. To je ale jen drobnost. Hudba i zpracování je totiž opravdu bezchybné a vytváří jedinečnou atmosféru. Na jedné straně až dokumentární pohled na poměry v Sovětském svazu 80. let a ilegální bytovou kulturu, v kontrastu s geniálními snovými adaptacemi západních mega-hitů na straně druhé. Jediné, co bych vytkl je až příliš rozvolněný a neuspořádaný scénář. V jednotlivých scénách jsem si opravdu liboval, ale v druhé půlce jsem s každou další sekvencí očekával nějaký zvrat, který tomu všemu dá jakýsi rámec. A pak to skončilo tak trochu do ztracena. Na druhou stranu je Serebrennikův přístup osvěžující a co film pomíjí, výmluvně řeknou čtyři strohé letopočty, z čehož jde fakt úzkost (po lidech nakonec zbudou jen čísla, jak jednou náhodně prohlásil kamarád). (25.08.2018)

Viděl jsem na hudebním multižánrovém hudebním festivalu Opener v Gdyni v Polsku. Film o svobodě a revoluci. Léto 1981, Leningrad žije rockem ze západu inspirovaným ze západu umělci jako David Bowie, Blondie, Lou Reed, T-Rex czy Sex Pistols. Majk je hvězda undergroundové hudební scény a králem rockového klubu, kde má mládež zakázané poslouchat koncerty. Je to film o lásce mladíků ke krásné Nataše a rozkvětu hudby. Filmu tleskal festival v Cannes, ale ruský režisér Kirill Serebrennikov seděl v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“ lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne. Postavy se baví o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví. odkazy k muzikálu Vlasy.Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli energii. Ale gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ (09.07.2019)