Utop se, nebo plav

Mírně úsměvná nenáročná komedie, jejímž hlavním nepřítelem je málo humoru a přehnaná délka. Příběh je taková bazénová variace na Do naha s poselstvím, že sportovní úspěch vyřeší všechny vaše problémy, akorát tedy podstatně hůř napsaná a režírovaná. Úvodní hodinová expozice (než se začne pořádně trénovat) je hrozně úmorná a metafory točící se kolem koleček a čtverců jdou zcela mimo. Efektních závěrečných 15 minut je docela uspokojivým vykoupením za tu bídu předtím, ale zas je divné, že plavci předvádějí choreografii, kterou jste je nikdy předtím neviděli trénovat. (08.07.2018)

Nevím, zda jde o vědomou nebo dokonce přiznanou inspiraci známým britskýmí snímkem Do naha!, ale ti, kteří britskou komedii viděli, si záhy uvědomí značnou podobnost v zápletce. Právě ve srovnání obou snímků se ovšem odhalí slabiny francouzského přístupu k látce. Britové natočili vtipnou komedii, která vyznívá i realističtěji, nemusí si pomáhat berličkami a je tam mnohem výraznější sociální rozměr. Francouzi to výrazně tlačí do komediální polohy, ale ta snaha se míjí účinkem. Místy to připomíná boxera se slušnou technikou a fyzičkou, který ale boxuje se zavřenýma očima. Pokud někde film funguje, je to spíš ve vážnějších polohách. Lellouche jako by nedokázal najít správnou polohu a neumí si vyjasnit, co vlastně točí. Snímku navíc výrazně škodí přepálený happyend. Je to škoda, protože se v Utop se, nebo plav sešla skupina výrazných tváří francouzské a belgické kinematografie. Celkový dojem: 45 %. (24.08.2020)

Podobným francouzským komediím většinou podlehnu, ale tohle už jsem tvůrcům nesežral. Neříkám, že to nemá fajn místa, ale jako celek to nedrží pohromadě ani trochu. Aneb udělejme ze všech postav psychicky labilní jedince / smolaře / podivíny / handicapované - a ještě se veškerým těm problémům povrchně vysmějme. Přesně na tomhle principu to bylo založený a to mě nějak nebavilo - opravdu dobrý humor se podle mě tvoří jinak. A o tom, že je to celé nereálné, do extrému hnané a stopáž 122 minut je totálně nesoudná, už radši pomlčím. Čekal jsem opravdu mnohem lepší kvalitu a větší zábavu. (02.01.2019)

Skupinové, nelehké, plavecké, pozitivní. Vyžívám se v těchto typech filmů. Mám ráda ty outsidery, kdy si každý řeší nějaký svůj problém a beztak se rozhodne držet tým s cizími lidmi. Zbožňuju ty zvláštně pozitivní konce u kterých se usmívám jako idiot. A jinak tomu nebylo u tohoto snímku. Navíc kromě hlavního hrdiny samé neokoukané zahraniční tváře. Je to vtipné, smutné, hořké i sladké. Na unavenou duši ideální. ..obdivuju tu jejich odvahu.. (08.09.2020)

Film se promítal na mnohých světových filmových festivalech. Vychází z reálných problémů existenčních. Hlavní hrdina sice také nemá práci, je závislý na výdělku manželky a od syna momentálně zoufalého kvůli akné se mu dostává přezíravosti, nicméně nevypadá, že by mu hrozila sociální katastrofa; spíš psychické trauma středního věku. Polyká prášky, ubíjí čas, potřebuje někam patřit; právě z pocitu vykořenění odpoví na inzerát, který hledá nové členy „mužských akvabel“. A tak nalezne společenství různých ztracenců, kteří se v sauně zpovídají ze svých smutků. Někdo nedostal kvůli svému věku bankovní půjčku, jiní mají potíže v zaměstnání, v partnerském vztahu nebo s potomky. Než se všichni představí, vyprávění se neúměrně vleče. Tím více, že navzdory příkladné sestavě francouzských hereckých hvězd, kterým jednoznačně vévodí Mathieu Amalric, působí vlastně všichni takřka stejně, tedy stejně utrápeně, a ve svých výlevech plných stesku jsou tak jednotně civilní, až nezajímaví. Pohled na více nebo méně pupkaté pány v plavkách budí úsměv, i když spíše útrpný, nicméně zas tak originální nápad to není, s podobným prvkem přišel už český film Manžel na hodinu. Ale hlavně to není vyložené komedie. Po většinu času se totiž hrdinové kvůli pocitu chlapského selhání vyloženě utápějí v melancholickém poraženectví a v abstraktních depresích. (14.04.2020)