Mazací hlava

Poprvé se mi při filmu stalo, že jsem zařval. Ne, tak to nemyslím, ale zaječel jsem rovnou dvakrát. Občas jsem však měl pocit, že k prvnímu významu tohoto dvojsmyslu bylo blízko. Lynch je zvláštní a dosti kontroverzní režisér/umělec, docela ho uznávám, jeho kraťasy mi však moc neříkají, celovečerní filmy se mi líbily víc. Samozřejmě nebudu předstírat, že jsem tuto šílenost (doslova) plně pochopil, ale analyzovat ji rozumem je podle mě chyba. Podle mě Lynch surrealisticky zobrazuje svá traumata ze života (např. o jeho dceři), ale nějak poskládat dohromady jsem si to ve své vlastní palici nedokázal. Znovu bych se na ten film nepodíval, docela jsem ho rozdýchával (zařval jsem právě u záběru na osypané dítě a ještě nějakou halucinaci, nejspíš kvůli nervovému rozpoložení), ale jen během dne a neotevřelo mi to žádnou překonanou fóbii. Možná proto, že jsem prostě moc mladý a nemám zkušenosti s dětmi nebo životem podobnému Henryho Spencera. (12.10.2016)

Celovečerní debut jednoho z nejosobitějších světových režisérů naznačuje, jakým směrem se bude mistrova tvorba ubírat a že nás hodlá "Lynchovat" naprosto jedinečným a podivným způsobem. Mazací hlava je bizarní, originální a strašně divná. Než se poprvé na scéně objeví "Alien Baby" uběhne zhruba tak půl hodina stopáže. Do té doby se vlastně nic moc neděje a nejeden divák by se tak již trochu mohl začít ošívat. Mně ten malý tvoreček přišel roztomilý a když byl nemocný, bylo mi ho hrozně líto. A pokud v něm také vidíte legendárního Vetřelce, máte pravdu. Právě v tomto podivném tvorovi se H. R. Giger inspiroval, když vytvářel své velkolepé, bizarní a děsivé dílo. (03.12.2016)

Mazací hlava je film o samotářském muži s květákem na hlavě a bordelem uvnitř. Znáte to pořekadlo? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Tak si náš majitel květáku najde totálně vymazanou přítelkyni s ještě vymazanějšími rodiči. A když se takhle sešli všichni společně u společného stolu, tak to byla docela legrace. Poté se květákovi a jeho mentálně retardované přítelkyni poštěstilo míti děťátko, které bylo pastvou pro oči. Respektive se jim to poštěstilo ještě před večeří, ale dozvěděl se to až později od matky přítelkyně, která ho chtěla osouložit. Kdyby bylo možné mezidruhové páření, tak bych dal ruku do ohně, že květákovi přítelkyně zahnula současně s kuřetem, kačerem a rybou, neboť dítě vypadá, povím-li to slušně, nestandardně. Film pochází z rané režisérovi tvorby, kdy ještě definitivně nezešílel a jeho filmy dávaly alespoň nějaký smysl. Hlavní dějová linie tohoto filmu je rovněž jednoduchá a je popsána v obsahu. To co v obsahu není jsou květákovy vize, vidiny a halucinace(nevím, jak to přesně nazvat) které smysl nedávají vůbec žádný, jsou debilně natočeny a měl by za ně někdo Lynche zlynčovat, nebo mu alespoň na chvíli udělat z análního vývodu anální přívod a všechny mu je tam narvat. Vážně nevím, co vám všem aktivovalo ty vaše deprese a noční můry. Atmosféra byla, řekněme, zajímavá. Černobílost a slušná prácička se světlem ji ještě zdokonalovaly, ale stejně nemohu říct, že by mě film jakkoli rozhodil, či mi pozměnil náladu, či mi na nějakou chvíli uvízl v paměti. Jako žít bych v podobné atmosféře s podobnými lidmi rozhodně nechtěl, ale to je vážně můj jediný zážitek, který si z filmu odnáším. Jsem si jistý, že po dopsání komentáře už si na něj ani nevzpomenu, ale ruku do ohně bych za to nedal. Třeba se mi o něm bude zdát. Je čas pro finální součet. Úplná sračka to není, to nemohu říct. Ale zřejmě postrádám nějaký ten gen navíc, abych se dokázal infiltrovat do Lynchových feťáckých vizí. Já se schválně někdy nečichám toluenu a dám si chlast na trávu a kouknu na tento snímeček. Trošku se bojím, že se po něm zasamovraždím, neboť tu každý schízuje, jak je strašně depresivní, ale jsem ochotný v zájmu vyššího blaha toto riziko podstoupit. Mám z Lynche pouze takový pocit a každým dalším filmem mě v tomto pocitu ujišťuje, že nemá světu co říct, a proto zabaluje své filmy do kupy hoven a nutí tak diváka, aby si řekl sám, co by rád slyšel. Dovolím si to nepovažovat za umění, ale za prvotřídní vychcanost. A odpusťte mi, pokud se opakuji. 1* (29.06.2013)

První plnohodnotný pokus Davida Lynche o jakýsi filmový příběh. Ale jo, bylo to pro mě paradoxně ohromně příjemné sledovat, děťátko bylo úžasně roztomilé a pouť do jeho vnitřních sfér bytí pak byla ještě o něco hezčí. Tyto světlé body však sráží fakt, že je to opět takřka nekoukatelné. Poslední půlhodinka je hrozná nuda a nekonečné statické záběry mě nutily přemýšlet, jestli mi opravdu stojí za to, ztrácet takto hloupě svůj volný čas. Nepřekousnu ani díry ve scénáři (někdy až 10 minutové :-) ) a ani celkovou nesmyslnost. (30.03.2006)

Eraserhead a David Lynch. Nebo spíš David Lynch a Eraserhead. Prostě když se řekne "Lynch", jako první se v mé mysli ohlásí obludný vjem, který se pokusil vymazat mi hlavu. Prý jsem v komentářích příliš popisná (ano, Gimpe, vzala jsem si to k srdci), ovšem tuto svou úchylku zde uplatnit nemohu. A nedovolím si ani interpretovat, co se na plátně přede mnou odehrávalo... Anebo jo, já se vyjádřím obojím způsobem. Charlosinino vidění Mazací hlavy: Děj je poměrně jednoduchý, jeho zobrazení ovšem radikálním způsobem narušuje běžnou narativní rovinu. Lynch prolíná reálnou sféru se sférou temných bludů odehrávajích se v temnotě lidské duše. Poněkud nervózní Henry přijde na večeři ke své přítelkyni Mary, kde se dozvídá, že je otcem. Jeho dítě je ovšem poněkud znetvořené a hlavně nechtěné. Matka nezvládá situaci, dítě stále brečí, cítí k němu jakousi nevoli a chce se vyspat - vyčerpaná a zoufalá odchází od Henryho, ať se taky postará. Viděno jeho očima je dítě vskutku netvorem, navíc nemocným. Snaží se o něj postarat, hledá odpovědnost sám v sobě, nicméně odpor je převládajícím pocitem. Je postaven do situace otce, který má na starost své dítě bez dozoru matky a není na to připraven. Veškeré jeho pochyby a stísněnost nabývají obludných rozměrů. Jakési rozptýlení mu nabízí sousedka od naproti, ovšem ta je také sužována pláčem dítěte. Zoufalství Henryho graduje do nejvyšších sfér - cítí se vinen, uvažuje nad sebevraždou, protože v znetvořeném dítěti vidí kus sebe (je přece jeho otcem). Odráží se v něm kus jeho samého, veškeré zlo se zrodilo a on je jeho sploditelem. Co na Charlosinu zapůsobilo: Lynchovo vidění a jeho pohrávání si s divákem. Kdykoliv se zdá, že děj nabírá racionální spád, kulisa se roztrhne a přichází něco nečekaného - jakési vstupy zdánlivě nesouvisející s dějem. Stísněná atmosféra filmu od prvotního záběru proniká přes plátno téměř hmatatelně, ovšem chvílemi ji prostoupí groteskní momenty. Stejně tak do děje vstupuje jakási halucinogenní rovina, která je napevno součástí příběhu. Na vzniklou situaci divák nahlíží očima hlavní postavy - veškeré myšlenky, pocity, vjemy a představy zde ožívají. Neodehrávají se jen v Henryho hlavě, ale přímo na plátně. Hustou a deprimující atmosféru podtrhuje šum z okolí, z bytu, z nitra postavy. A ta, zavřena v bytě s dítětem a hlavně sama se sebou začíná podléhat tlaku. Co Charlosinu uchvátilo: Dokonalé nastolení tíživé atmosféry prošpikované bizarními vsuvkami nabourávajícími stěžejní linii filmu. Divák se stále ptá: "Co to sakra má být?" A Lynch odpovídá: "Neptejte se." Závěrem: David Lynch je bezpochyby ojedinělým zjevem světové kinematografie. Netočí filmy, ale maluje obrazy. Na jeho plátně se neodehrává jakási vnější scenérie, nýbrž nejhlubší stránka lidské duše. Není na místě hledat v jeho filmech logiku či nějaký řád. Sám odpírá jedinou možnou interpretaci díla... navíc na každého to zapůsobí jinak, každý tam najde něco jiného. A v tom je Lynch vskutku mistrem. (02.09.2008)