Podobizna

Tohle byl nejděsivější horor, co jsem kdy viděl. Chtěl bych to přirovnat k filmu Tvář od Ingmara Bergmana, ale jeho dílo je oproti tomuhle labutí píseň, protože tohle ještě děsivější. Fascinující, na tom je, že člověk dokáže děsit tento film pohledem. Ano, opravdu stačí jenom pohled do tváře  a nemusí to být do slavných bububu v dnešních hororových filmech. Minule jsem se taky na to koukal, ale viděl jsem jenom konec, takže jsem si řekl, že se na to podívám znova. Po dnešku vím, že už se nebudu koukat na Kladivo na čarodějnice a na Podobiznu , či Spalovač mrtvol, protože tyto filmy ve vás nechají tak silný pocit dojmu  zážitek, který ať už pozitivní nebo negativní,  každopádně nic tak děsivějšího jsem v životě neviděl.U  Vladimíra Šmerala závěru filmu bylo v očích vidět ďábla. Řekl bych, že tento film mi dokonce trochu vzal energii. Nicméně nelituji toho, že tento snímek jsem viděl. (04.12.2023)

Temný fantasy horor, který nepostrádá vynikající herecké výkony, Vladimíra Šmerala, Otomara Krejči, Luby Skořepové nebo Karla Dostala. Skvělý příběh podle knižní předlohy Nikolaje Gogola (povídku si musím hned přečíst), kterému perfektně dokresluje temnou a hrůzu nahánějící atmosféru hudba skladatele Dalibora C. Vačkáře. Výborný film, vidět to jako malej, tak bych se hodně bál. I teď film působí skvěle hororově. (02.03.2013)

Výborný Vladimír Šmeral v roli ambiciózního malíře si pro sebe ukradl celý film. U starého vetešníka objevil zastrčenou podobiznu chamtivého lichváře a od prvního okamžiku byl fascinován výrazem očí, aniž by tušil, že si kupuje ztělesněné zlo. Postupný rozpad osobnosti, charakteru a duševního zdraví je bezútěšný, ponurý, opravdový. Poslední záběry jsou všeříkající a obávám se, že prázdný rám se najde i v současnosti... (19.11.2018)

Na motivy stejnojmenné povídky ze sbírky Arabesky (1835), v níž Gogol pojednal fantaskní syžet zasazený do konkrétního prostoru města Petrohradu, natočil režisér Jiří Slavíček snímek žánrově se vymykající české filmové produkci druhé poloviny čtyřicátých let. Ponurý, až hororový příběh malíře Romana, jenž si ve vetešnictví koupil podobiznu lichváře Chazaje, která ho - podobně jako předchozí majitele - přivedla do tvůrčí i osobní krize, se natáčel zejména v interiérech, čímž se vyřešila otázka místního ukotvení literární předlohy. Výtvarně se na snímku podílel malíř Josef Liesler, který byl rovněž autorem kostýmů. Film se stal vynikající příležitostí pro zkušeného kameramana Jana Rotha, jehož hra světel a stínů evokuje příznačně mrazivou atmosféru. Z herců se dostalo uznání Vladimíru Šmeralovi, který v hlavní roli rozkrývá hloubku svého hereckého rejstříku a předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů, ovšem ani obsazení Karla Dostala do postavy Chazaje nebylo krokem vedle. I po více než šedesáti letech od doby vzniku tohoto filmu vyvolává jeho šílený smích mrazení, které vzhledem k únorovým událostem roku 1948 dostalo až krutě ironický rozměr. (08.05.2009)

Už je to dávno, čo som videl starší český film. A tento je nielen málokedy reprízovaný, ale aj výnimočný v rámci celej českej kinematografie. Nie je veľa filmov, v ktorých sa podarilo vytvoriť temnú atmosféru a verne zobraziť postupný rozklad maliarovej mysle a postupujúce šialenstvo. Vladimír Šmeral už v mladosti dokazoval, akým kvalitným hercom bol. Na druhej strane som mal niekedy pocit, že sa dívam na nemý film a u množstva moralizmov som nevedel, či sú dielom samotného Gogoľa alebo až autora scenára. (04.10.2014)