Režie:
Jiří SlavíčekScénář:
František Vlček st.Kamera:
Jan RothHudba:
Dalibor C. VačkářHrají:
Otomar Krejča st., Luba Skořepová, Vladimír Šmeral, Ladislav Kulhánek, Karel Dostal, Rudolf Deyl ml., Felix le Breux, Růžena Šlemrová, Ludmila Píchová (více)Obsahy(1)
Polovina devatenáctého století. Mladý malíř Šimon (Otomar Krejča) portrétuje bohatého, zlou pověstí opředeného lichváře Chazaje (Karel Dostal). Maluje obraz, z něhož na něj začínají hledět živé, uhrančivé lichvářovy oči. Šílený hrůzou a strachem spáchá malíř sebevraždu. Je první, komu obraz přinesl neštěstí. Chazaj je ztělesněné zlo a v podobizně žije dál. Obraz ničí stále více lidí. Chazajův přízrak přivádí k tragické smrti dalšího nadaného malíře. Je jasné, že podobizna musí být zničena... (Česká televize)
(více)Recenze (82)
Film má atmosféru, promyšlenou kameru, kompozici záběrů a nasvícení (expresionisticky laděné kontrasty světla a stínu) a velmi dobrou hudbu D. C. Vačkáře. Scénář se pokusil vykročit od Gogolovy groteskně-strašidelné povídky k obecnějším úvahám na téma role umění a umělce ve společnosti, ale odpovědi, které dává, jsou zjednodušující až naivní. V tomto smyslu je příznačné, že film ani v jediném záběru neukazuje to skutečné "ryzí umění", reprezentované tvorbou malíře Jordána - jak by asi podle tvůrců filmu z roku 1947 vypadalo? Největší slabinou filmu je - a v tom se budu lišit od většiny zdejších komentátorů - V. Šmeral v hlavní roli. Šmeral byl rozporuplný herec i osobnost. Tady mě rozhodně nepřesvědčil, jeho ochotnická gestikulace i mimika, teatrální obracení očí v sloup atd., byly místy nesnesitelně komické. K civilnímu herectví se Šmeral propracoval jen občas a mnohem později, např. v Kladivu na čarodějnice, Nejkrásnějším věku a zejména Směšném pánovi. Smutným paradoxem byla pak jeho celoživotní, mimořádně aktivní služba komunistickému režimu: reálná obdoba jeho role malíře Romana. Přes všechny nedostatky je film velmi cenným dokumentem doby a dá se na něj dívat i dnes. Máme jen málo poválečných děl (kromě Podobizny např. Radokovu Dalekou cestu nebo Steklého Sirénu), které překonávají tradici salónní veseloherní zábavy 30. let a naznačují, jak by se býval mohl československý film vyvíjet ve svobodných poměrech. ()
Je to! Je to! Ďábel! ()