Hrátky s čertem

Tahle pohádka, kuriózní už tím, že v době uvedení byla mládeži nepřístupná, je i po více než půl století a nepočítaném množství repríz stále stejně milá, kouzelná a hlavně zábavná. Skvadra skvělých čertů, rozzářený Bek, Vojta se Smolíkem a geniální ladovské kulisy, které vždy potěší. To vše navíc ochuceno řadou skvělých hlášek, z nichž některé jsou nejen notně dvojsmyslné, ale také, vzhledem k roku vzniku, také hodně politicky „nekorektní“. (17.01.2012)

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)

Velmi dobrá komediální pohádka podle Drdovy divadelní hry. V podstatě je to ještě "barokní" příběh s tradičními duchovními principy dobra a zla. Postavy jsou výborně typizované (loupežník, anděl, čert nižší a vyšší, poustevník, vysloužilec atd.). Drda sice byl komunista, ale tyto principy respektoval - na rozdíl od současných tvůrců (např. Trošky), kterým to už vůbec nic neříká. Pravda, socialismem je načichlá i tato pohádka, ale i přesto ji řadím k těm nejlepším. (27.02.2008)

Rok šestapadesátý byl takový podivný. Stalin byl už bohudík třetím rokem mrtev a mrtvola jeho nohsleda Gottwalda přes veškerou péči odborníků hnila a k hrůze černala v mauzoleu na Vítkově víc a víc. Sem tam byl někdo propuštěn na amnestii, většina politických vězňů a muži západního odboje dále hnili v kriminálech... V kinech běžely filmy o budování, jen těch oprátek za vlastizradu lehce ubylo... A do toho všeho vstupuje pohádka jak z jiného světa v malovaných jasně barevných (pro někoho ohyzdných) kulisách J. Lady, kdy i knoflíky kamizol na hercích jsou kreslené. Musím se přiznat, že já tuhle pohádku miluji. Herecké obsazení je hvězdné. Všemu kraluje ovšem Pepíček Bek coby vysloužilý voják. Moc se mi líbil i otec Školastikus, který odolával svodům ženské krásy. Ty dívky byly skvělý nápad! Americké Pinups té doby hadr a tu poslední slečnu bych si z fleku nakreslil na příď bombardéru! :-). Prostě tato pohádka se povedla. Asi v tom lze hledat (možná zbytečně) souvislosti s vývojem stále více bolševizované společnosti s výstupy proti církvi atd... ale kašlu na to. 4 karty. * * * * (30.12.2014)

Musím přehodnotit! Ač přes 50 let (65 a roste to) stará pohádka, pokaždé se na ni rád podívám. Jedna z nejgeniálnějších v naší kotlině... Už mi dochází pochvaly (sakra) tak musím pochválit všechny herce, protože na nich a jejich replikách stojí celý film. Ladovy kulisy pohladí na duši v dnešní době vyhypovaných 3D efektů a grafických fines. A ta nadčasovost, jak Martin Kabát kritizuje Lucifera a čerty, to je krásná alegorie totalitních režimů. Ale to už věděl pan Drda, když psal divadelní hru. Opravdu skvost. (08.05.2007)