Playing with the Devil
Režie:
Josef MachKamera:
Jan StallichHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Josef Bek, Eva Klepáčová, Alena Vránová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Bohuš Záhorský, Stanislav Neumann, František Filipovský, Josef Vinklář (více)Obsahy(1)
Princezna Dyšperanda a její služka Káča by se moc rády vdávaly, nemají ale za koho. Když se objeví jakýsi myslivecký mládenec a nabídne, že jim sežene ženichy za pouhý podpis vlastní krví, děvčata příliš neváhají. Jenomže ten vykutálený panáček byl ďábel a ony se mají smažit v pekle! Naštěstí je tu ještě vysloužilý voják Martin Kabát, který se nebojí ani čerta a nehodlá mu ty dvě nevinné duše nechat grátis... Nestárnoucí pohádku natočil v roce 1956 Josef Mach podle divadelní hry Jana Drdy, který s režisérem spolupracoval na scénáři filmu. Kostýmy i stylizované ateliérové dekorace nesou pečeť nezaměnitelného rukopisu svého autora – malíře a ilustrátora Josefa Lady. (TV Prima)
(více)Recenze (442)
Miluju pekelný mariáš, miluju mrzuté řeči otce Školastika, miluju milého anděla Teofila a zlého Dr. Solfernusa, miluju neústupnou princeznu Dišperandu a odvážného Martina. Pohádka je velmi odlišná svým způsobem natočení a celkově je naprosto odlišná od ostatních. Hlavní dominantou jsou výborné kulisy, rekvizity a kostýmy ve stylu Josefa Lady a opravdu kouzelná hudba. Pro mne jedna z nejoblíbenějších pohádek, a proč ? no protože vybočuje z davu pohádek a je originální ! ()
Když jsem byl malej, tahle pohádka se mi spíš nelíbila. Dnes už vím proč (a přehodnotil jsem svůj názor). Prvně kvůli prostředí a dekoracím, které jsou vpravdě divadelní (a i když v mnoha jiných pohdkách je ta umělost mnohem horší, tady mi to vadilo asi nejvíc) a za druhé že to není klasická pohádka, kde dobro je jenom dobrý a zlo jenom zlý. Protože jsem nikdy netušil, kdo je lepší z dvojice Smolík-Vojta (školastyk-lupič). A za další je to plné štiplavého satirického humoru, kterej jsem jako malej fakan prostě nemohl rozeznat a už vůbec ne pochopit. Nevím, jestli to tak bylo zamýšleno, ale mnohé promluvy Martina Kabáta o pekelnících a peklu samotném jsou vlastně kritikou komunismu (i když tehdy možná všeho ostatního kromě komunismu). Když Martin říká, že správnýho chlapa nemůžou obloudit žádnou lží, vidím v tom odpověď na politické procesy s nepohodlnými lidmi v padesátých letech (jako Milada Horáková apod). Navíc plejáda výborných českých herců, z nichž každý předvádí to nejlepší (někteří z nich jako třeba Josef Bek hráli své role i v divadle) a navíc se tu taky jedná úplně o první ukázku škodlivosti kouření, jaká v našem filmu byla zobrazena. A až do pohádky S čerty nejsou žerty tu je ten absolutně nejgeniálnější Lucifer, jakýho jsem kdy ve filmu viděl. ()
Revoluční film udivující zázrakem Vinklářova rozdvojení – tolik k nejstaršímu dojmu z dětství. Nutno říci, že dojem z tohoto filmu ladovské virtuální reality se s každým dalším zhlédnutím zlepšuje. Musím také použít sousloví, o němž jsem myslel, že ho nikdy nepoužiji, totiž „herecký koncert“ všech zúčastněných. U mne zde hrají prim pánové Vojta, Smolík a mladý Vinklář, dostává mě Dišperanda Aleny Vránové, kteréžto princeznovské rozpětí (Krasomila - Dišperanda) je prostě kolosální. Kupodivu inteligentní a opravdu vtipná antiduchovní propagace podřadné manuální práce. Kupodivu, ani Martin Kabát coby personifikovaná apologie křupanství, dokonale obsazený soudruhem Bekem, jemuž hrdost na to, že neumí číst, sálá z očí, ani "správné děvče od rány" Káča, toužící po chudém chalupníkovi "vod Berouna", neubírají této selance o napravení zastaralých živlů na půvabu. Ostatně Kabátův smysl pro etiketu, jakož i vrcholné vyjádření dragounské etiky ("a to né, to sakra né!") budí sympatie, nehledě k setkání s tremendem, které „i Káču porazilo“. Pokud je mi známo, jedná se na příští půlstoletí o poslední filmovou pohádku, v níž jsou silným hráčem vedle mocností pekelných také mocnosti nebeské. A Peškova expresivní belzebubská kreace ("to je blaho... celej svět schramstnu do své tlamy") zůstává doposud nepřekonaným zpodobněním ďábla v jeho podstatě. Na tom nic nemění ani podařená "zápaďácká" stylizace jeho věrných, ani Vinklářova nonšalantní dišputace s otcem Scholastikem nebo rozprava o duši mezi Solfernem a Kabátem. Za pozornost stojí srovnání trojúrovňovosti ďáblů zde a v Čert ví proč: narozdíl od tamního modelu přímého vzestupu (viz můj komentář) zde máme po přechodu od nejnižší úrovně (hnojaři v Čertově mlýně) k té vyšší (stojící u trůnu) jakýsi zvrat v postavě samotného Belzebuba, zřetelně ztvárněného jako tupou hmyzí obludu, čiré zlo, totiž čirou rozšklebenou hltavost. Podotýkám, že není v jiné české filmové pohádce zpodobnění arcisatanáše, které by mohlo protikladným zjevům v těchto dvou filmech konkurovat (totiž pokud jde o otázku, co je ďábel; třeba Heřmánek ve S čerty nejsou žerty je jiný případ). Přetahování o úpisy v pekle pak zřetelně odkazuje k mnichovské katastrofě (přesněji řečeno ke zřízení Protektorátu coby jejího důsledku), což je trefné, leč za cenu zboření logiky děje. A propo, mocnosti nebeské: máme tu jen pokryteckého poustevníka, s nímž se dohaduje dětinsky přecitlivělý anděl. Ve finále se ale přece jen ukáže, kdo má poslední slovo. Příhlednout je třeba také k tomu, že jak anděl, tak sprostný laik, křupan Martin Kabát, se oproti Scholastikovi hlásí k pravé křesťanské zbožnosti – alespoň v ústřední věci (Kabát: „...to bych se musel ale strašlivě mejlit“ v konfrontaci s poustevníkovým římskokatholickým: „říkám-li to já, tak je to definitivní“). Z tohoto hlediska se pak Kabátem prosazené „pokáníčko podle mýho gusta“ jeví jako zajímavé slovo do pranice theologických disputací. Avšak pokud jde o to, co s hříšnými ženskými, je třeba dát za pravdu svatému poustevníkovi: „bodejť by ji rarach sám napích na nejšpičatější... tento...“ () (méně) (více)
"Čtyřicet, trumf, tady je ta sedma a kde máš toho flíčka, utřinose?" Tak tady musím tuto slavnou mariášovou partii rozebrat v elektronické tužce. Základní chybu udělal netrpělivý čert Karborund, když naivně flekoval hru i červenou sedmu, přestože ani netrhal trumfovou hlášku, na což Kabát zkušeně zareagoval svým zvučným RE a takovou ostudu si ti dva pekelníci snad ani nezasloužili. Ale takhle se o duše nehraje. Mariáš je zkrátka nejlepší, ale nelze zapomenout ani na kuli v játrech, nevyhnutelnost cesty potvor falešných (žen) do pekla a zejména Kabátovo odmítnutí klečet před Belzezubem se slovy: "já jsem na to padání trochu moc tuhej v kolenou." Kabát je zkrátka rebel a mě to baví. ()
Naprosto fantastická záležitost - když jsem tuhle pohádkovou komedii teď viděl znovu po letech, byl jsem z ní naprosto bezvýhradně nadšený a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Neuvěřitelně mě v tom filmu baví herecké obsazení - nádherné herecké kreace Vinkláře, Beka, Klepáčové, Vojty, Filipovského a především Ráže (ta jeho úchvatná dikce!), jehož postava Solferna vyloženě vyvolává posvátnou bázeň (zato jeho nadřízený Belzebub je v podání Ladislava Peška jen směšnou figurkou - ten jeho kostým, ve kterém vypadá jak medvěd!) - a kapitola sama pro sebe je nezapomenutelný ladovský vizuál scénické - přiznaně nerealistické - výpravy (byť musím přiznat, že v dětství se mi to moc nelíbilo - to až teď dokážu ocenit, jak je to geniální). Stejně tak scénář je naprosto dokonalý - co replika, to naprostá perla ("Žena je nástroj ďáblův!" - "To nemá z vlastní hlavy, to musel někde číst"; "Neurážej, hříšná nádobo, a jdi svou cestou!") a celý film je plný až nečekaně promyšlené symboliky a nadčasové platnosti - vyjma občas archaické češtiny a poněkud staromódního hereckého projevu (zvláště v případě Beka) v podstatě nijak nezestárnul. Film zaujme i převzetím některých motivů z Erbenovy balady Záhořovo lože. Hrátky s čertem jsou pro mě spolu s o 3 roky mladším filmem Dařbuján a Pandrhola dokladem ojedinělého tvůrčího vzmachu v tíživých 50. letech, který navždy nastavil pohádkovou laťku nekompromisně vysoko - při sledování Hrátek s čertem si člověk mimo jiné uvědomí, jak bezostyšně tuto pohádku vykrádá Zdeněk Troška (Princezna ze mlejna, Čertova nevěsta) i jiní filmoví tvůrci. Marná sláva, originál je jen jeden. ()
Galerie (17)
Zajímavosti (20)
- Podle stejného scénáře vznikla v roce 1954 v režii Josefa Bezdíčka i stejnojmenná rozhlasová pohádka. (Miggi90)
- Ve filmu si spolu zahráli manželé Vladimír Ráž (Solfernus) a Alena Vránová (Dišperanda). (M.B)
- Na roli Luciuse probíhal výběr mezi Josefem Vinklářem a Josefem Pehrem. Domluvili se, že jako bolestné koupí ten, kdo uspěje, druhému láhev francouzského koňaku. Jak je dnes už známo, hluboko do kapsy musel sáhnout Vinklář. (sator)
Reklama