Na shledanou, chlapci

Svatost často trpí nedostatkem akce. Svatý člověk se nepodrobí zvůli, protože je slušný a jiný být neumí, nemůže a nechce. Jakákoli (sebe)propaganda, gesta, či fráze jsou mu cizí. Většinou si ani nepřipouští své hrdinství: dělá co dělat musí, akceptuje riziko a docela lidsky se přitom bojí. --- Toto je filmový pomník jednomu takovému případu svatosti. Citlivě a realisticky provedený, a tedy subtilní a zdrženlivý ve výrazu. Úplně chápu a souhlasím, abychom takové příklady ctili a připomínali si je. Stejně tak ovšem pochopím, bude-li nám tento příběh připadat dramaticky chudý. Tohle není míněno jako zábava; je to spíše okamžik vhodný k zamyšlení nad sebou samým: dokázal bych něco podobného, a mám vůbec hodnoty, kvůli kterým bych se odhodlal nést riziko? (21.10.2012)

K niektorým komentárom: Shadwell spomína reality show z internátu - s tým sa celkom stotožňujem, veľmi realisticky pôsobiaci opis študentského života jednej katolíckej internátnej školy okupovaného Francúzska, akoby s odstupom sa ukazuje popri bežnom žvivote školy, zápasiacej s chladom a nedostatkom jedla aj snaha katolíckych duchovných o ukrytie a začlenenie židovského chlapca do kolektívu. Užívateľ Maq zase trefne nadväzuje na film otázkou - ako by sme sa zachovali my v podobnej situácii? Napadli ma Cigáni. Prijal by sa zákon o ich vysídlení kamsi do paže, väčšinová populácia by vláde (moci) nadšene zatlieskala, veď konečne sa zbavíme tých odporných zlodejských parazitov, vláda by posilnila svoje pozície a udavači by naplno naštartovali svoje čidlá a hor sa do odhaľovania a následného vysťahovania každého s tmavou pokožkou a čiernymi vlasmi. Koľko by sa našlo odporcov režimu, ochotných ukrývať cigánskych spoluobčanov? Navyše s tým rozdielom, že pokiaľ od Židov sa v niektorých prípadoch ukrývania predpokladal peňažný profit (viď film A. Hollandovej V tme), tak u väčšiny Cigánov len veľmi ťažko. (12.07.2013)

Precizně uchopené téma - film, který dýchá přirozeností a jakákoliv umělá konstrukce nepřesahuje na povrch. Přirozená je i emoce, velmi jemná, založená spíše na nostalgických okamžicích dětského pohledu na svět, přátelství, jinakost. Tím se film velmi blíží Svěrákově Obecné škole - leporelu situací, které dokáží spíše mimochodem silně zasáhnout. A také atmosférou humanismu, kde církevní škola není synonymem zla a dogmatu a kde i němečtí vojáci mohou mít ve své podstatě dobré jádro a pranýřuje se spíše vlastní národ. Závěr, v němž nezbývá místo na jakékoliv pozastavování a dojímaní je jednoduše bezskrupulózní a korunuje toto pevně, leč s citem uchopené dílo. (19.09.2011)

Velmi jemný a krásný snímek o chlapeckém přátelství, poznamenaném těžkým židovským údělem roku 1944. Mladý Julien postupně poznává, co se to vůbec v jeho okolí děje, kdo jsou to Židé a co jim v současné době hrozí. Hlavní předností filmu ovšem není jen toto silné téma; je jí velmi sensibilní vylíčení světa v chlapeckém katolickém internátu, vztahů mezi dětmi. A pak především napjatá situace, kterou vnímáme očima ukrytého židovského chlapce Jeana. Konec filmu je velmi silný a závěrečné Au revoir les enfants v sobě má mnoho symboliky. Poněvadž byl snímek točen ve francouzko-německé koprodukci, dostane se i na zamyšlení nad rozdíly v povahách těchto dvou národů a nad německou vinou holocaustu - Němci tu nejsou vlastně vůbec záporné postavy z vlastní vůle. Možná tak důstojník gestapa, který však také koná svoji povinnost. Ostatní Němci, pokud mohou jednat z vlastní iniciativy, se dokonce o chlapce zajímají a starají. (My jsme také katolíci.) Kolaborace, zbabělost a podlost tu zůstaly vyhrazeny Francouzům. (30.08.2006)

To, pomocí jak subtilních prostředků a jemných náznaků dokáže Louis Malle budovat dramatický oblouk, na něm nikdy nepřestanu obdivovat. Vůbec nejlepší na tom je, že divák si téměř žádného "budování" nevšimne - sleduje mnoho různých scén z určitého prostředí, které se postupně ladně spojují a proplétají v jeden naprosto hladký celek. Dalším znakem velkého režiséra je to, že ani na vteřinu nesklouzl do čehokoliv, co by se podobalo citovému vydírání. Žádné srdceryvné hysterické scény ani hrdinské činy. Nejlépe to demonstruje právě závěrečná scéna loučení - je napsána a natočena přesně tak, jak by ve skutečnosti mohla vypadat. Citlivé využití Schubertovy klavírní sonáty je pak už jenom lahodným doplňkem téměř bezchybného celku. (29.09.2012)