22. července

Zatímco norská verze nabízí emocemi nabitý zážitek, limitovaný pouze na teror na ostrově, Greengrass se vrací k žánru, který mu velmi jde a podává jeden z nejkomplexnějších filmů vyprávěný z pohledu obětí, vraha, rodičů, policie i právníka. Vážně bych se bál, že dojde k velkému tříštění, ale tahle skládačka lidských osudů drží dohromady perfektně. Za sebe mi přišla poměrně osekaná sekvence z Utoyi, které by prospělo věnovat větší stopáž pro větší efekt na diváka. (11.10.2018)

Snímek 22 July se sice opírá o reálné základy tragické události, nicméně režisér Paul Greengrass to pojal překvapivě velmi tuctově a průměrně. Samotný teroristický akt je totiž "odbyt" již v prvních minutách, načež je zbytek obří stopáže vyplněn záběry ze soudních síní a obětí, které se vyrovnávají se svými traumaty. Vážně mi zde chyběl nějaký "wow" prvek, který by snímek 22 July povznesl na nějakou vyšší úroveň, například nějaký hlubší náhled do motivace Breivika či jeho psychologického profilu. Bohužel, nic takto zajímavého zde není, takže ve finále dostaneme další průměrný snímek, který po čase zcela zapadne. A to je vzhledem k danému tématu podle skutečných událostí vážně velká škoda. „He tried to... he tried to kill me. I remember... seeing him... and then running away... trying to find somewhere to hide, and protecting my little brother. I remember being shot. Five times. When I was lying on the beach, I was... all alone. In a kind of pain I couldn't imagine.“ (09.11.2018)

Asi nejslabší Greengrass. Počáteční střelba v sobě sice má onen nádech syrové autentičnosti, nicméně její následky zabíhají do mírné sentimentality, plus ono skákání od jednoho aktéra filmu ke druhému narušuje dějovou konzistentnost, která se ze začátku zdála být docela dobře budovaná. Celý snímek je vlastně takový dost... chladný. Možná by se to filmu dalo odpustit, ale sakra, tohle pochází od režiséra a scénáristy Letu číslo 93, taktéž vyobrazení reálné tragedie, která ovšem měla daleko větší emocionální náboj. 22 July nicméně jen tak ledabyle přeskakuje mezi jednotlivými liniemi (přeživší chlapec, Breivik a jeho advokát), a i když jsou mnohé interakce zajímavé, ani jedna linie ze sebe nevyždíme tolik, kolik bych si od ní přál. Je to ale pěkně natočený, plus tvůrci si rozhodně umí vybrat herce. Jelikož se ale jedná o Greengrasse, kterého považuji za jednoho z nejlepších režisérů současnosti, určitého zklamání se zbavit nemůžu. Snímek ale dá dobrou představu o tom, co za zrůdu ten Brevik vlastně byl. Bohužel se ale obávám, že kdybyste to pustili nějakému voličovi SPD nebo DSSS, buď by to zavrhl, protože se jedná o "západňáckou" propagandu, nebo by řekl něco na způsob: ,,Je to ošklivé, ale vlastně ho chápu." Lepší 3* (18.05.2020)

S prehľadom najlepší Netflix, ale má to veľké medzery. Väčšinou plynúce z toho, že to nie je záležitosť pre kiná. Greengrass je však stále frajer aj v utlmenej podobe. Prvá hodina je síce tradične obrovský nápor na emócie, ale potom sa film ukľudní a nechá aj vydýchnuť. Aj napriek tomu je tá téma tak silná, že pozornosť bez problémov udrží až do konca. Silná a dôležitá výpoveď nielen o jednom incidente, ale aj o ľuďoch a celom Nórsku. Dúfajme, že sa niečoho podobného nedočkáme aj u nás. Ako TV film za 9/10 (15.10.2018)

I Paul Greengrass točí pro „malou“ obrazovku Netflixu. Ve 22 July se vrací k 7 let starým událostem Breivikova útoku na mládežnický tábor na norském ostrově Utoya a po Krvavé neděli a Letu číslo 93 opět zasazuje krutou ránu do srdcí všech křehkých diváckých dušiček. Rekonstrukce dobře známých událostí je zpracovaná bez patosu a s důrazem na mrazivý realismus. Greengrass, který napsal i scénář, se nejprve věnuje samotnému útoku a poté přehodí výhybku na soudní proces a léčbu jedné z těžce zraněných obětí. Daří se mu přitom jen nereplikovat novinové titulky, ale přijít i s trefnou výzvou k boji proti pravicovému extremismu, jenž aktuálně bují napříč několika kontinenty. 22 July slouží v tomto případě jako upomínka toho, kam nacionalistické ideje mohou bez kontroly zajít. Premiéra na Netflixu proběhne 10. října. (13.09.2018)