Červený drak

Lovec lidí je bohužel vzácnou výjimkou, kdy je originál slabší než pozdější remake. Ačkoli se Michael Mann drží poměrně věrně knižní předlohy, pojal Červeného draka více jako detektivku. Spíše než na psychologii hlavních postav se tak soustředí na průběh samotného vyšetřování. I tato verze mi přijde poměrně zdařilá, musím vyzdvihnout hlavně geniální soundtrack ve stylu 80s. Na rozdíl od Demma či Rattnera vsadil na méně známé herce a Brian Cox v roli Hannibala-kanibala překvapivě nezklamal, ale bohužel tu má jen minimum prostoru. Také Tom Noonan je dokonalý exot. Kdybych neznal Mlčení jehňátek a vůbec celou sérii s Anthony Hopkinsem, dal bych klidně čtyři hvězdičky, ale při vzájemném porovnání je Lovec lidí přeci jen někde jinde. (07.07.2011)

Celá série snímků na motivy Harrisových knih o sériových vrazích trpí srovnáváním s Mlčením jehňátek, které nasadilo laťku příliš vysoko a ukázalo, jak má správně atmosférický thriller vypadat. Lovec lidí tomu částečně unikl, protože vznikl jako první a není tedy zatížen očekáváním fanoušků. Z celkové pětice filmů ho řadím na předposlední místo před Hannibala - Zrození, který spadá do škatulky pitomých filmů, kdežto Lovec lidí do kategorie bezkrevných a neatmosférických snímků, které jsou ve všech ohledech v šedém průměru. Tento film ale prohrává i s Ratnerovou pozdější verzí, a to nejen kvůli přítomnosti, resp. absenci, Hopkinse v roli legendárního doktora Lectera. Lovec lidí má celkově slabší záporáky, protože jejich vyšinutost je zjevnější. V Červeném drakovi hráli skutečně špičkoví herci, kteří propůjčili svým postavám nejednoznačnost, zejména Ralph Fiennes v hlavní roli remaku exceloval. Lovec lidí je poznamenaný kvaziestetikou 80. let, příznačné je, že vyšetřovatelovu partnerku hrála modelka a nikoliv áčková herečka. Má přetaženou stopáž a celkově rutinní režii. Celkový dojem: 45 %. (30.03.2010)

Zatímco Červený drak z roku 2002 vizuálně čerpá ze Se7en, Manhunter z roku 86 obrazově připomíná spíš Vesmírnou Odyseu. Po všech stránkách velmi dobré zpracování, scénář chytrý a funkční. Kamera a osvětlení nabírá téměř geniálních parametrů a film přes desetiletí vzniku nesmrdí dobově oblíbenou Béčkovostí. Všeobecné námitky, že Brain Cox není Anthony Hopkins mají v tomto případě stejnou relevanci jako konstatování, že Křemílek není Vochomůrka a Marylin Monroe není Milan Kňažko. Ano, víme to všichni. Teď ještě zbývá si uvědomit, že na tomhle faktu vůbec nesejde. Závěr: Osmdesátkový thriller, že kterého není cítit filmařská debilita osmdesátých let a překvapuje téměř artovou závěrečnou přestřelkou? Tak to beru, pane Mann. (10.07.2011)

William Peterson je charismatický herec a do téhle role se hodí víc než Edward Norton, ale samotné detektivní pátraní a (hlavně) odkrývání vrahovy identity působí jako nahodilý proces (např. závěrečné odhalení) oproti tomu, s jakou pečlivostí jsou zde komponované jednotlivé záběry. Dívat se na to tak dá ale i jako na sondu do zvuků 80. let, protože ten nadupanej synťákovej soundtrack frčí skoro po celou dobu filmu. (25.11.2014)

Nie som celkom presvedčený o dôvodoch, ktoré stoja za vlažným prijatím tejto snímky. Môže za to vysoko nastavená latka ďalších filmových adaptácií Thomasa Harrisa, najmä teda Mlčanie jahniat, alebo až príliš vtipný, komicky-šeredný "záporák," ktorý počas svojich voľných chvíľ nosí pančuchy na hlave? Ťažko povedať. Možno. Doboví kritici filmu vyčítali primárne silnú režisérsku osemdesiatkovú štylizáciu. Retrospektívne je tento Mannov rukopis daného obdobia považovaný za pozitívnu dominantu celého filmu a jeden z hlavných elementov, bez ktorých by Manhunter nefungoval. Spinottiho kamera je nádherná, ba až dokonalá, hoci je relevantné sa pýtať, aký veľký podiel má na tom zásah režiséra. Tá ladne sníma dôkladne a starostlivo vyberané interiéry a je osadená žiarivými farebnými tónmi Mannovej palety a jeho typických odtieňov (modrej). Neviem, čo kritici fetovali v '86, keď veľa z nich tvrdilo, že kvôli vizuálnej stránke sa zabudlo ísť do hĺbky postáv a tým boli odsunuté na druhú koľaj, no musel to byť kvalitný matroš. Vnútorný konflikt protagonistu mi prišiel veľmi atraktívny a bol pre mňa po celý čas jedným z najdôležitejších pilierov celého filmu (spolu s forenznými prvkami vyšetrovania) a tiež exemplárnou ukážkou slávneho Nietzscheho výroku: "When you gaze long into the abyss, the abyss gazes also into you." Toho mimochodom bravúrne stvárnil William Petersen, ktorého som úplne žral a ktorého (paradoxne a neprekvapivo) opäť doboví kritici zmietli pod stôl a filmu vyčítali slabý lead character... Škoda reči. Na záver by som chcel už len vyzdvihnúť hudobnú zložku v znamení tých správnych 80s synťákov, scénu s tigrom a úvodnú sekvenciu, ktorá mi z nejakého dôvodu prišla extrémne mrazivá aj napriek faktu, že sa v nej prakticky nič explicitne neudialo. A vlastne by som chcel v podstate vyzdvihnúť všetko a všetky aspekty filmu s výnimkou finálnej scény a jej zvláštneho strihu, ktorý som pravdepodobne z estetického hľadiska nepochopil. PS: Cením tie Goldbeaterove štyri hviezdy stojace medzi tými všetkými jednými/dvoma hviezdami ostatných obľúbených užívateľov. ♪♫ (4.7.2017) (24.4.2021) (27.4.2021) (28.4.2021) (28.04.2021)