Bolest a sláva

„O nocích, kdy souběžně mívám různé bolesti, věřím v Boha a modlím se k němu. Když cítím jen jednu bolest, jsem ateista.“ Aneb když se vám vybaví vzpomínky, které zažehnou novou jiskru…Od Almodóvara jsem už nějakou tu chvíli nic neviděl, tak jsem byl zvědavý, jak na mě nejnovějším počinem zapůsobí. A zřejmě má očekávání byla příliš vysoko. S tím, že se určitá témata v jeho filmech opakují (a tento není výjimkou) problém nemám, takový Woody Allen to tak má také. Ale chybělo mi víc šťávy, emocí či třeba „divnosti“, tedy věcí, kterých mi režisér nabídl dost v jiných svých snímcích. Taková Cruz má až trestuhodně málo prostoru, takže to musí všechno táhnout Banderas, s jehož postavou jsem ovšem trochu zápolil (chvílemi se mi do něj dařilo vcítit, místy mně naopak byl dost vzdálený). Ale zásadní problém s filmem mám ten, že zatímco výjevy z minulosti mě bavily, u těch současných můj zájem spíš opadal (krom rozhovorů s matkou, kterých bych snesl i víc). Hudba či kamera film zvedají na lepší průměr, výš ale nejdu. (29.12.2019)

Mé první setkání se španělským režisérem Almodóvarem. Zaujaly mě hlavně poetické scény, v nichž hlavní hrdina snímku (často pod vlivem heroinu) vzpomíná na své dětství a především na svoji matku. Salvátorův svět "tady a teď" mě naopak moc nefascinoval a moc jsem mu nerozuměl. Jeho tělo i duše trpí a zdá se, že je téměř nemožné, že by se mu mohlo podařit se odrazit ode dna propasti, do níž pomalu ale jistě padá. Film je však pro mě zajímavou výpovědí o síle setkání s druhým člověkem a o naději, kterou mohou takováto setkání přinést. (20.07.2020)

Starý dobrý Pedro Almodóvar vypráví melancholicky zabarvený příběh, jenž by při troše dobré vůle mohl z velké části vycházet z jeho vlastních vzpomínek a zkušeností. Až natolik věrohodný mi snímek Bolest a sláva připadá. Obsazení právě Antonia Banderase do hlavní role tomu rovněž dost nahrává. Poklidně plynoucí film se silnými emocionálními momenty ocení zejména jedinci, kteří už mají něco odžito. Mezi ně se pomalu a jistě začínám řadit i já. (85%) (26.08.2021)

ARTE POPULAR /// Už i Pedro Almodóvar dospěl do bodu, kdy je spíš než na cokoliv jiného čas na 8½: Film o filmaři, který neví, co točit, nebo dokonce zda vůbec, ale ví moc dobře jak: Překvapuje mě že ne pracuješ. Vždy jsem si myslela, že jsi jeden z těch, co neodejdou do důchodu. / Já taky. To v duchu nutkavého modu operandi. Příběh o neurotických, hypochondritických, nově snad trochu seniorštějších buznách na heroinu, obložený plátky příhodných noticek, které zarezonovaly Amdóvarovou imaginací. A jelikož Almodóvar své filmaření často nějakým způsobem tematizoval, nejen prostě provozoval (třeba v hitchcockovském La mala educación), větší důraz na postavu režiséra s výrazně autobiografickými prvky nepředstavuje distinkci, která by znemožnila zahrnout Bolest a slávu do množiny Španělových důchodových děl jako jeden z mnoha. Filmy jako tento dávají možnost zhodnotit kvalit pozdních počinů výrazně autorských tvůrců. Osobně k nim mám srdečnější vztah, než k agresivním mladistvým erupcím, u nichž snaha dokazovat brilanci vede ke tlačení na pilu. Third flush není horší než ten první. Anebo jedinečná chuť včerejších hranolků - nic pro každého, pravda, ale svébytná kvalita rozhodně. Pro diváka, který netrpí utkvělou představou nutnosti nepřetržité tvůrčí revoluce (a dokáže si vychutnat studené pomfrity) nabízí Bolest a sláva, jakkoliv to zní nanicovatě, vítané prohloubení režisérových obvyklých motivů v samozřejmé formě bez potřeby ohromovat, když se uprostřed svých tklivých příběhů ocitá on sám se svou vadnoucí chutí podnikat cokoliv kromě hulení cracku, namlouvajíce si, že tak bojuje s bolestí zad, a čtení fajnových chytrých knížek v luxusním starém domě uprostřed Madridu. Nechává plně na vás, zda věnujete pozornost potenciálně bulvární vrstvě nebo zajímavé zprávě o úskalích tvůrčí práce tváří v tvář vkrádající se impotenci; nenapadá mě nikdo další, kdo by nechával tak velký velký prostor podobnému rozhodnutí; pro každého všeho dost, pro všežravce hostina. V kině mého dětství to vždy voní po moči. A jasmínu. V tom mém po plísni nevětraného sálu. (26.03.2020)

Zpověď, retrospektivní, vzpomínkové, nestálé, nejisté, nerozhodné, sebezničující, přijatelné. Almodórův poslední snímek je mojí prvotinou tohoto režiséra. Tempo poklidnější, nejhezčí byly asi vzpomínkové části filmu. Děj trochu nevýraznější, ke konci už jsem si říkala čím to vlastně skončí. Herecky dobré. Ale pokud toto měl být autobiografická zpověď, očekávala bych něco plnějšího. A možná právě je život umělce tak plný, že ho nejde jednoduše popsat. ..svůj asociální život jsem dotáhla do finálních rozměrů - byla jsem v sále sama..naštěstí jsem byla zachráněna dalšími třemi divačkami.. (24.05.2019)