Čas probuzení

Robert De Niro předvádí neuvěřitelný výkon a stejně tak i RObin Williams, jehož vážné role mmám mnohem radši než ty komediální. Navíc oba excelují ve výborném filmu po všech stránkách. Vzpomněla jsem si při jeho sledování tak trochu na mojí nejoblíbenější knihu "Růže pro Algernon" a přestože její sílu podle mě nemůže nikdy žádný film překonat, tenhle se tomu alespoň přiblížil. (07.03.2008)

Každý máme slabá místa, která nás dokáží emotivně vyburcovat k neuvěřitelným věcem. Ať už k pláči a nebo k činu, který bychom za normálních okolností neudělali. A právě to své emotivní místo NENÁVIDÍM. Už při prvním pohledu na Roberta De Nira, který sedí na kolečkovém křesle je pro mě utrpením. A i když zatím neřekl jediné slovo, vím, že trpí a život mu do hry zrovna nepřidával dobré karty. Právě od té chvíle jsem věděl, že tenhle film bude pro mě hodně těžké sledovat. Abych vše uvedl na pravou míru není to proto, že se mi podobné filmy příčí sledovat, nýbrž proto, že jsem na něco takového hrozně citlivý. Zvlášť když jde o věci skutečné, které se doopravdy událi. Říkam si, že život takový prostě je a nic s tím nenadělám. Jenže proč to vždycky odskáčou lidé, kteří nikomu nic neprovedli a nikoho nezradili, tak SAKRA PROČ? Film Čas probouzení je film hodně emotivně nabušený. Smích se mísí s pláčem, který i když se tomu příčíte stejně přijde a vy to i podvědomě cítíte. De Niro zde potvrdil herecký talent a s velkým klidem můžu říct, že předvedl zatím nejlepší mužský herecký výkon, který jsem od dob sledování filmu viděl (počítám i Toma Hankse ve Forrestu Gumpovi). Když se Awakenings blíží k závěru po celém těle mi běhá mráz po zádech a vím, že něco takového člověk vidí párkrát za život. Nedoporučuji tento film lidem, kteří mají momentálně dobrou náladu. Já ji měl a až do konce dne jsem byl jako opařený a strašně smutný. Na podobné věci mám však takovou pomůcku, která se mi s tím pomáhá vypořádat. Když si najdete nějaký polštář pořádně do něho zařvěte. Ano, budete se cítit trochu trapně, ale mě to pomáhá zahnat chmury. To je ovšem tak na okraj. Pokud někam patří tato číslovka tak právě sem: 100% (18.08.2007)

Výborní Williams a De Niro, o ktorom som presvedčený, že by zahral aj slnečnicu trepotajúcu sa vo vetre ak by bolo treba:) Verím, že príbeh vychádzal z reálnych skutočností, no vo filmovej podobe bolo niekedy príliš pátosu a silených emócií a najmä- celá problematika bola značne zjednodušená (napr. pacientom sa podá liek a oni zázračne za chvílu "ožijú"). Prvá hodinka bola fantastická, no potom zrazu dej skĺzol do zbytočných scén, ktoré má tak rada Akadémia. Našťastie posledná vyše polhodinka vracia všetko do normálu...škoda, potenciál ostal nie úplne využitý, napriek tomu výborná dráma. (10.03.2006)

K filmům, jejichž zdejší hodnocení se pohybuje v závratných výšinách, blízko 90%, přistupuji raději s odstupem. Již několikrát jsem se velmi těšila a byla zklamána. Možná proto mě také Čas probuzení vlastně nezklamal. Celý snímek se snaží vzbudit v divákovi pocity lítosti a dojetí. U mě to však nedokázal. Spousta scén je výborně udělaných, ale že bych při nějaké vyloženě cítila hluboké duševní rozpoložení, dojetí či snad slzy, to se filmu nepodařilo. Robin Williams je v roli doktora skvělý a jeho výkon se mi líbil mnohem více, než výkon Roberta De Nira. Myslím, že se do této postavy příliš nehodil. Možná je to tím, že Robert má prostě "ksicht" protřelého gangstera a většina jeho rolí čítá převážně chlapíky tohoto ražení, mafiány, zločince, policajty a vůbec osoby angažované v kriminálním prostředí. Takže pro mě bylo těžké uvěřit mu, že je skutečně tou postavou, kterou ztvárňuje. Ani jeho výkon mi nepřišel nějak fenomenální. Často jsem měla pocit, že trochu přehrává. A vůbec sledovat ho v takovém "bezmocném" stavu bylo prostě nezvyklé. Ale, jedná se pouze o můj dojem. Většině zde zřejmě jeho kreace zaimponovala. (18.11.2012)

Ve všech ohledech nesmírně americké, což leckdo jen tak nepřekousne. Příběh o bezdůvodně zmařených životech, které rázem z ničeho nic dostávají možnost své druhé šance, to je poměrně mezinárodní tématika. V evropském pojetí by se zřejmě víc hrálo na psychologii, čehož je Hollywood jen málokdy schopen. On je však tak dobrý, že to vlastně vůbec nepotřebuje. Tlačí na pilu, ale opět obratně a jen v mezích uznaných norem, takže může mít milovník dojemných asijských továren na slzy dokonce i pocit, že se řeší všechno pěkně naturalisticky. To samozřejmě moc neplatí, ale zase si vážím, že Penny Marshall nepřikrášluje na místech, kde by klidně mohla. Konec je silný a pro cyniky municí k nezaplacení. Je určitě možné se k tomu stavět i takto a vysmát se. Jisté scény k tomu vybízí (proč je proboha vždycky jeden chytrý doktor oblbován zbytkem lékařského osazenstva, které se chová naprosto infantilně). Jenže to bych se vysmál i výkonům dvou hlavních protagonistů. A to zkrátka není možné, oba hrají jako bohové. Když pro nic jiného, tak kvůli nim si to pusťte. (01.04.2010)