Černá roucha

Almodovar a práca s gýčom sú synonymá, ale v Čiernych rúchach, mám pocit, zašiel v tomto smere Španiel možno najďalej. Jeptiška šľahajúca si herák, ďalšia chovajúca tigra, tretia píšuca gýčové romány z kláštora, pričom režisér prostredníctvom svojej postavy hovorí, že práve tie sú najzáživnejšie. Pritom film ani neoplýva nejakou prehnanou farebnosťou, je vizuálne pomerne striedmy, o to viac prekvapia, či skôr šokujú spomínané obrazy. Ženy medzi sebou neustále klábosia, nie je tu ani sekunda ticha, pričom je to prekvapivo tentokrát aj pre nás chlapov veľmi záživné a dokonca aj poučné. Vážne. (26.11.2017)

Opravdu "divnej" film i na poměry Pedro Almodovara. Po výtvarné stránce úchvatné - jako ostatně vše z mistrovy dílny. Opět opravdu bizarní a ujeté postavy – jako ostatně většinou z mistrovy dílny. Matka představená ráda heroin (".. s marihuanou mě neotravujte, víte že lehké drogy nesnáším!"), klášter vypadá spíše jako The Factory (Pedro Almodovar ostatně zmiňoval cosi o inspiraci Andy Warholem ... ale myslel jsem, že hovoří o výtvarné stránce...) a jeho osazenstvo také připomíná spíše osazenstvo The Factory. To je fascinující, odvážné, v katolickém Španělsku velmi provokativní ... No a tím to ale také bohužel končí. Jestli má film jakýkoliv příběh či pointu (kromě toho, že šantánová zpěvačka Yolanda přišla, pobyla a zase odešla), tak jsem ji bohužel dokonale prošvihnul. Pokud byste do toho chtěli jít, film bych tedy doporučil sledovat v kvalitní reprodukci, která vytáhne výtvarnou stránku věci a rozhodně pod vlivem omamných nebo psychotropních látek! (22.02.2009)

Přepsáno v březnu 2020. Film Černá roucha jsou svéráznou komedií. Černý humor je zvrácenou radostí bizarních podob života. Katolická církev je podrobena morální kritice a duševní rozpolcenosti, ale Pedro Almodóvar vychází z jiného bodu, než Buñuel. Luis byl anarchista a bíl se za společenskou změnu, Pedro těží z niterné úzkosti a z nenávratně poškozených vnitřních světů. Moc a slib celibátu deformují morálku vlastních skutků, přesto jsou Černá roucha více výrazem uvolnění a radosti z nabyté osobní svobody. Film je extravagantní, rozpustile provokující, niterný a ironický, poslání katolické církve je zobrazeno ve té nejsvatější a nejhříšnější podobě zároveň. Duchovní poslání je ovlivněno světem hříchu, je rozerváno a v pastelových barvách se přizpůsobuje změnám času. Hlavní postavou výstředně ztřeštěné komedie je Yolanda (příjemná Cristina Sánchez Pascual), bývalá učitelka a současná kabaretní zpěvačka se slabostí k omamným látkám. Utíkání před svědomím přítomnosti se dostává na počátek nové životní etapy. Bizarnost je prostředkem ke změně. Důležitou postavou je Julia (pozoruhodná Julieta Serrano), matka představená kláštera jeptišek řádu "Redentoras humilladas". Záchrana těch padlých poznamenává její nitro narkotizační chutí hříchu a špatně skrývanou tělesnou potřebou. Velmi výraznou postavou je Rata de callejón - Krysa Kanálnice (velmi příjemná Chus Lampreave), řádová sestra, která pod pseudonymem Concha Torres v nevědomí využívá absurdní příběhy životů hříšných oveček. Další klášterní obyvatelky: pro závažné překročení světského zákona vždy věrná představené, obsedantní potřebou masochistické bolesti poznamená a z chvění halucinací narkomanie šťastná sestra Estiércol - Močka (zajímavá Marisa Paredes), tygříka vychovávající a na čistotu pečlivá sestra Perdida - Špína (příjemná Carmen Maura), a nadšená kostýmní návrhářka v krizi víry, sestra Víbora - Zmije (příjemná Lina Canalejas). K výraznějším postavám patří také markýza (zajímavá Mary Carrillo), čerstvá vdova. Osamělost a neochota finanční výpomoci ukončuje dlouholeté a existenčně potřebné příspěvky klášteru. Z dalších rolí: nevděčná bývalá ovečka matky představené Merche (Cecilia Roth), na Julii rozzlobená nová generální matka řádu (Berta Riaza), diskrétní kaplan a ochotný pomocník Zmije (Manuel Zarzo), spolehlivá dodavatelka štěstí pro klášterní potřeby Lola (Marisa Tejada), či zcela vypočítavá rodná sestra jeptišky Krysy Antonia (Eva Siva). Černá roucha je výstředně provokativní komedií osvobozeného ducha. Je ztřeštěností i kritikou licoměrnosti, dobírá si přetvářku důstojnosti a obdivuje každou nenormálnost a bizarnost života. Nadsázka chutná, stylově zábavný film! (23.02.2010)

Moc tomu filmu nerozumím. Je podivný. Roucha jeptišek zde byla znesvěcena a zneužita. Samozřejmě se může jednat o druhou odvrácenou stranu, kdy hříchy nepácháme pouze v ústraní či ve svém nitru. V klášteře se to hemžilo padlými dívkami, jejich obsesemi, halucinacemi, paranoiou... Ale co ten tygr jako domácí mazlíček? To už bylo moc. První Almodóvarův film, který mě dost zklamal. (19.12.2012)

Kdybych neznal jméno režiséra, byl bych přesvědčený, že jde o pozdní kousek Luise Buňuela. Odpovídá tomu volba námětu a režijní styl. Almodóvar, stejně jako Buňuel, má vyhraněný vztah ke katolické církvi s jejími přežitými dogmaty a režisér na příběhu několika řádových sester v rozpadajícím se klášteře a jedné zpěvačky, kerá má pádné důvody skrývat se před policií třeba i v klášterním azylu ukazuje postupnou erozi církevního společenství. Fetující jeptišky, milostné vzplanutí kněze k jedné z řeholnic, velmi světské touhy žen oděných v černých rouších, náboženské vidiny vyvolané LSD, otisk obličeje našminkované krásky coby náboženský symbol připomínající podobnou relikvii obrazu Ježíše Krista na rouchu, to všechno dohromady spoluvytváří zábavný Almodóvarův výlet do katolické současnosti. Zajímavá kamera, tradičně dobré herecké obsazení a předvedené herecké výkony. Popkultura ve spojení s náboženstvím vytváří přitažlivý, trochu provokativní kontrast. Celkový dojem: 80 %. (30.11.2008)