The Haunting

90%. The Haunting se pro mě stal dalším důkazem, že by divák neměl dát na haló efekt a vzdávat seriál po prvotním dojmu. První dva díly mě totiž vůbec nepřesvědčily, což bylo způsobeno jednak tím, že mě skutečně nebavily, a jednak tím, že jsem obecně celkem alergický na horory všeho typu, kde se objevují samoúčelné lekačky na efekt a podobné čistě estetické prvky, aniž by narace vedla k hlubšímu poznání či katarzi. The Haunting se ale rozjíždí pomalu, abyste až po čase zjistili, že pravděpodobně všechno souvisí se vším, a že dokonce i tyto účelové efektní lekačky tu nejsou jen na efekt, ale naopak mají své neodmyslitelné místo v celkovém příběhu. To bylo velmi příjemné zjištění, protože teprve pak jsem si mohl začít užívat tu zvolna gradující psychologickou hru, která někdy v polovině série vygradovala do zcela mimořádné atmosféry, jež už mě až do titulek posledního dílu nepustila. The Haunting se na první pohled tváří jako horor a bez znalosti narace a příběhů jednotlivých postav jej tak pravděpodobně budete vnímat, protože hojně využívá hororových prvků, ale při pečlivém sledování zjistíte, že spíše než o horor s prvky psychologického melodramatu jde o psychologické melodrama (bez pejorativního vyznění toho pojmu) s prvky hororu, které jen doplňují napjatou a dusivou atmosféru celého příběhu. Sofistikovanost a síla celé metanarace společně s naprosto fantasticky napsanými (i zahranými) postavami vytváří přesně to prostředí, které chcete u psychologického dramatu vidět, až jsem chvíli uvažoval, jestli bych si The Haunting neužil ještě víc, kdyby se obešel právě bez onoho hororového rámce, jež v těchto případech povětšinou považuji za zbytečný. Dospěl jsem k tomu, že nikoliv, protože v tomto případě prvky hororu ladí celkové vyznění dílčích subpříběhů a výrazně zvyšují celkové genius loci onoho Hill House (ale i ostatních lokací jako Shirleyiny pitevny ad.), který se po shlédnutí posledního dílu stává spíše hluboce rozporuplným místem plným emocí, než dalším rádoby strašidelným domem. A to je velmi příjemná změna, která, společně s geniálně vystavěným, kombinovaným a propojeným příběhem plným reálných emocí a realistických motivací postav, dělá z The Haunting dle mého nejlepší psychologický (ano, nikoli hororový) seriál moderní doby a definuje zcela nový žánr hororů. Dosud totiž horory sloužily primárně jako horory, na nichž byl vystaven příběh, zkrátka proto, aby tam nějaký byl. The Haunting má perfektní příběh, na němž vystavil hororový rámec, a to prostě a jednoduše funguje. O dokonale mysteriózní atmosféře, vtahující režii, fascinujících dialozích a skvělém načasování zmiňovaných hororových prvků vůbec nemluvě, tam The Haunting exceluje naprosto zkušeně; myslím, že co se týče intelektuální vrstvy nemrtvých, ještě nikdy v minulosti nebyl překryv mezi trojrozměrnou a duchařskou dimenzí tak stylový. Velmi příjemné překvapení, které se mi z paměti rozhodně nevytratí jako kdejaký laciný horor. Po druhé projekci celé série se navíc musím pozastavit ještě nad jedním aspektem, který jsem prve spíše míjel a až nyní jsem měl šanci užít si ho díky znalosti reálií hned od počátku. Tvůrci dokázali neuvěřitelně realistickým způsobem vystavět dospělé fáze postav na těch dětských a traumata interpretovaná v době pobytu v domě jsou úžasně přenesená do současnosti ve formě mnoha různých psychologických (až psychiatrických) emocí a odchylek, jejichž patologie zcela odpovídá přirozenému vývoji. Díky tomu máte dojem, jako byste znali i ony části života postav, které v seriálu nevidíme (Shirley vypořádávající se se smrtí svou přísně racionální povahou prostřednictvím pohřebnictví jako racionálního nástroje smrti, Luke podléhající stínům minulosti vzhledem ke své bojácné povaze, Theo projektující svou senzitivitu do své kariéry ad.). Tato sofistikovanost dává divákovi ohromný prostor k tomu získat si k postavám a celé metanaraci značný vztah, a to je něco, co je v deseti dílech paradoxně možná složitější, než u dvouhodinového filmu, protože pětinásobná délka dává tvůrcům pětinásobnou možnost šlápnout vedle. Nestalo se. Bez špetky přehánění považuji vývoj charakterů a jejich věrohodnost za nejvíce fascinující od dob Waltera Whitea a Jesseho Pinkmana a celou první sérii The Haunting za absolutní žánrový masterpiece. Laťka pro druhou sérii je hodně vysoko, nu což? (21.03.2019) (méně) (více)