Aniara

Milionkrát omletý námět, ale zpracovaný velmi silným, tísnivým způsobem. Ale když pominu silnou atmosféru, není to žádná hitparáda. Necelé dvě hodiny filmu jsou takřka nekonečné a v podstatě jsem pořád čekal, kdy se začne něco dít. Jen tak abyste věděli...nedočkal jsem se. Přesto to nepovažuju za ztrátu času. (02.09.2019)

Ohromne sklamanie: namiesto scifi-cka s presunmi casu, som sa dobru hodinu trapil s udepkovanou lezbou. Vsetko je tu hodne hnusne: herci, herecky (vyzite, psychopaticke a navyse skarede), este aj ten debilny akoze virtualno-realny poondiaty computer ma depresie, a tak ludom namiesto krasnych vizii do hlavy tlaci sracky. A pribeh? Kdeze action, kdeze scifi, kdeze vesmir ci drama! Keby neukazali obcas ten akoze-vesmir a tu akoze-raketu, tak je to proste o depresivnej lezbe, co sa pravidelne venuje skumaniu prdele kolegyne kozmonautky. Preco jej dalsia kolegyna vypada a hovori jak kibel hnoja, zostava zahadou, ale do celeho psycho-kaleidoskopu to pasuje celkom perfektne - hned nas zavali svojimi depresiami z rozvodu a zivotnou apatiou. Reziser aj scenarista museli byt hodne zhleni, ked totok vrasnili. Vocpat do rakety rozvedenu bednu hnoja a depresivnu lezbu, to je fakt ODPAD! (08.06.2019)

Aniara je vesmírná loď převážející tisíce kolonizátorů směrem na Mars. Po nehodě však přijde o palivo a kvůli vychýlení z kurzu nevratně namíří přímo do hlubin vesmíru. Malá pravděpodobnost návratu existuje, avšak cesta se z několika dnů protahuje na roky. Nudu a depresi si tedy pasažéři léčí ve speciální místnosti „MIMA“, kde díky zvláštní technologii s umělou inteligencí mohou oživovat své vzpomínky ze Země, čímž se dostávají do euforického transu. Jakmile však přetížená „MIMA“ začne stávkovat, začíná se společnost na lodi rozpadat a měnit. Instantní švédská existencialistická deprese s mnoha silnými momenty bohužel kvůli větším dějovým skokům v druhé polovině mírně postrádá gradaci. A některé otázky zůstávají na konci nezodpovězeny. Celkově jde však o velmi silný počin s nesmířlivým závěrem. Takhle nějak by vypadali Pasažéři, kdyby v Hollywoodu měli koule. [Sitges 2018] (22.10.2018)

Za mě osobně absolutně promrhaný potenciál. Ženy, ze kterých jsou dílem osudu vězenkyně, se najednou zničehonic stávají pomalu hlavními "osobnostmi" celé lodě. Do toho pak následují nesmyslné orgie. Prohlubující se depresivní stav jedné z protagonistek v konfrontaci s nadšením té druhé poté vypadal už jen jako čirý diletanství, i slepá by to snad viděla! A ještě ke všemu je to točený v nějakým hotelu s kasínem, což dojem z filmu hází ještě níž, interiéry údajný sci-fi lodi jsou tím pádem bohužel otřesný. Všechno výše vyjmenovaný bych nakonec snesl, i když je to nesmyslně natažený na hodinu a půl ... Ale že potažmo ty nejzajímavější roky vývoje rozkladu společnosti, na které trpělivě čekáš a čekáš se poté scvrknou na směšně krátké poslední 2 minuty filmu, to už tě prostě dokonale n*s*r*. Události, které by byly na filmu jednoznačně tím nejzajímavějším - myšlen ten totální rozklad společnosti, když je jasné, že "obrat" nikdy nebude - jsou totiž úplně pohřbený. Normálně lidi přece nejsou zavřený v plechovce ve vesmíru deset a víc let, a přesně z  toho měli tvůrci vytřískat mnohem víc, právě proto měl být ten film mnohem temnější a jít pořádně do hloubky. Aby nás mrazilo z té vize, co by se PAK těm lidem na lodi mohlo stát. Místo toho pozorujeme vlastně jen klasický noční život ve Stockholmu. Všichni tam buď jen souložej, hrajou na bednách, trsaj na diskotéce a berou drogy, nebo se modlí a chodí do práce.  Takže prostě jen to, co dělaj normálně nejen o víkendu v reálných životech :-) (18.02.2024)

Poctivě natočené a působivě napsané sci-fi o několika tisících pasažérech směřujících na Mars ve vesmírné lodi, která musí po nehodě a vychýlení z kurzu zahodit veškeré palivo. Následná mnohaletá odysea, sledující zánik lidské civilizace prostřednictvím proměňující se atmosféry v izolovaném společenství ponechaném napospas, v němž postupně zmírá naděje i smysl existence, skvěle buduje pár zásadních postav (zejména hlavní hrdinku) i svět, v němž se děj odehrává. Pod efektním povrchem lze dokonce vyčíst i myšlenkově hlubokou, provokativní a nekompromisní vizi, jejíž realizaci však poněkud podráží nohy ta skutečnost, že příběh příliš dlouho setrvává na jednom místě, téměř negraduje, a na konci, když se to všechno snaží narychlo dohnat, nenechá dost prostoru finálním devastujícím obrazům na to, aby stihly dostatečně zarezonovat. (15.10.2018)