Nikdy nezestárnou

Technicky je to opravdu neuvěřitelný skok dopředu, a když naskočí barva, vyrazí to dech. Škoda, že se Jackson rozhodl použít obraz jen pro otrocké kopírování vyprávění a často tak musí využívat zpomalovačky a opakování záběrů. V případě samotné bitvy si pak musí vypomáhat dobovými kresbami. Když si pak člověk přečte, že takto zrekonstruovali přes sto hodin, zamrzí, že z nich dokument nenabídl více. A proto musím dát jen čtyři hvězdy, protože ač se Jacksonovi podařilo dokonale oživit zákopy tvářemi skutečných lidí, k protnutí vyprávění s obrazem nedochází tak často, jak by si divák přál. (24.03.2019)

Nechat se zmanipulovat společností a vládou a vydat se položit život za její mocenské zájmy, tak tomu nikdy nebudu říkat hrdinství, nýbrž blbost. Což si také mohli kluci ověřit v následné nemožnosti se plnohodnotně začlenit do společnosti po skončení války. V dokumentu zaznívají hlasy lidí, kteří přežili. Docela zajímavé by mohlo být, kdyby se tvůrci na to samé zeptali mrtvých, jestli s přeživšími sdíleli nadšení, i když se jim končetiny válely po bojišti a vydechli naposled. Ale to jen taková moje vsuvečka, kterou chci poukázat na to, že zúčastněné vojáky nevelebím a ani k nim necítím jediný náznak obdivu. Každopádně, psal se rok 1917 a mentalita i možnost informovanosti obyvatelstva byla tehdy úplně jiná, takže bych se možná taky stal obětí propagandy a s radostí přijal pozvánku na smrt za zájmy, na kterých ve výsledku vůbec nezáleží. Historická hodnota tohoto dokumentu je ovšem mimořádná a ze zpracování se mi tajil dech. Musela to být velká fuška, ale tohle se Jacksonovi opravdu velmi povedlo. Jackson pomocí zvuku a obrazu divákům naprosto fenomenálně přiblížil zejména těžký rutinní život v zákopech. Opravdu masakr. Všudepřítomné dělostřelectvo a nejistota, že se právě vy dožijete dalšího dne. První světová válka byla mnohem drsnější a nelítostnější než ta druhá. Dodnes je s podivem, že se z ní nikdo nepoučil. (13.04.2020)

Za They Shall Not Grow Old si zaslouží uznání především technické oddělení, které na filmu pracovalo. Dokázali z minima vytěžit maximum a i přesto, že je na spoustě záběrů znát, že proces „obarvování“ starých černobílých pásů filmu nebyl ani z daleka jednoduchým (někdy barevnost působí kýčovitě, především v obličejích vojáků), odvedli tvůrci natolik dobrou práci, že spolu s poutavým komentářem samotných účastníků války si divák konečně může představit alespoň trochu reálný obraz toho, jak to mezi roky 1914 až 1918 mohlo na bojových pláních a v zákopech vypadat. Peter Jackson tady působí spíš na takové pozici patrona (otce projektu chcete-li) a samozřejmě, že finální podobu dokumentu poskládal on a je to jeho vize, ale uznání si zaslouží především jeho tým kreativních svěřenců. Ti díky rekreaci nejen obrazových, ale i zvukových efektů, vytvářejí uvěřitelný obraz první světové války. Místy je znát, že použitelného materiálu není ani z daleka tolik, kolik by bylo potřeba a Jackson si musí pomáhat různými berličkami v podobě zoomování na dobové fotografie atd., to je ovšem pochopitelný nedostatek, přeci jen se jedná o stol let staré záběry a je vůbec zázrak, že se jich dochovalo tolik, aby z nich mohl být vytvořen přes hodinu a půl dlouhý film. Naštěstí nedostatky obrazové plně vyvažuje komentář samotných veteránů, kteří vyprávějí své historky a poznatky z války, které Jackson citlivě skládá do průběhu celé první světové války a vytváří z nich páteř filmu, která diváka provede od začátku až po konec válečného období. They Shall Not Grow Old sice není nijak převratným filmem, ale je o to víc důležitější, protože připomíná a především zlidšťuje jednu z nejsmutnějších kapitol lidské historie. Víc reálně už snad první světová válka vyobrazit nejde. (04.02.2019)

Peter Jackson se po natočení King Konga chtěl nadále věnovat primárně svému videohernímu studiu Wingnut Interactive, nicméně to dopadlo jinak a já si prakticky s každým jeho filmem od Konga říkám, jaká by to byla paráda, kdyby k jeho vstoupení na pole videoherního designu skutečně došlo. Jackson již pracuje s lidmi čistě jako objekty, nositeli identifikačních vlastností vycházející z jejich specifického prostředí. Pokud jsem u Hobbita obdivoval pozornost, jaké se dočkal každý dílek oděvu či interiéru a trpěl při každém pokusu u lidštější vykreslenější některých postav, u They Shall Never Grow Old jsem zvedal obočí nad snahou doplnit mlčící záběry dabovanými hlasy zúčastněných, domalovávání krve k tělům s citlivostí splatter komiksu či inklinací k úsečné epizodičnosti. Když se pak věnuje větší prostor scénce, kdy někdo spadl do latríny než vysvětlení třenic mezi Němci a Prušáky v nepřátelských liniích, nemůže se nikdo divit, že okázalá závěrečná antikatarze kdovíjak nefunguje, protože to celé působí jak, když vám někdo snaží odvyprávět svojí několikaměsíční cestu kolem světa, ale má na to jen dvě zastávky, než musí vyrazit z tramvaje. Posaďte toho člověka už někdo za počítač, ať se svým pověstným perfekcionismem vytváří NPC, zvuky a level design pro nějakou dobrou PC gamesu a nesnaží se nás zatěžovat bolestivou realitou. Což mi připomíná, že jsem dle propagace čekal, že technologie oživování starých záběrů je podstatně dál, než to z výsledku vypadá. Ruské technicolorové filmy vypadají mnohdy lépe a realističtěji než to co vidíme tady. (23.07.2020)