Šprtky to chtěj taky

Jakkoli mám strašnou radost, že Olivia Wilde resuscitovala tu pravou 1998-2009 teen komedii (a nikoli tolik častý dospělý pohled na měnící se dospívající, vydávající se za film pro teenagery), nedokážu film hodnotit jinak než komparačně k Mottolovým Superbad. I zde se tichý Asterix s vulgárním a expresivním Obelixem vydávají na poslední párty jejich střední školy, která pro ně možná znamená poslední šanci něco spolu zažít vzhledem k tomu, že nad oběma se vznáší Damoklův meč vstupu do dospělosti. A i zde si musejí svoji přítomnost tam tak trochu zasloužit, nicméně odměna visící ve vzduchu je opět ultimativní zás-...ah do jejich prozatím netknutého milostného života. Ačkoli velikosti svého předobrazu nedosáhnou (což dle mě dnes ani nelze dokázat), za probuzení tohoto hybernovaného žánru jim patří obrovský dík, nemluvě o tom, že na většině míst to funguje tak jak má. Je to vtipný, postavám fandíte i přesto, že vás vlastně serou a když dojde na první náznaky, jemné doteky, schovávání pod hladinou bazénu a karaoke, těch sedmnáct vám zase bude (pokud nejste již úplně obalený tukem dospělosti). Timing většinou není sice dokonalý, scénář si jde občas za svým jen aby byl oblouk a snaha najít v obsazených vedlejších postavách mojí Emmu Stone vzala zavděk alespoň vzdálenou soulmate Gigi, nicméně jsem rád, že holky dostaly konečně svojí dobrou teenagerovskou komedii - žánr, který s nimi po celou dobu svého vrcholu vůbec nepočítal a místo toho jim byla pak na bedra naházena tíživá a fatalistická odpovědnost Young Adults filmů, zatímco chlapci mohli z teen žánrů rovnou přesednout na superhrdinský vlak směr do vesmíru a ještě dál, který mohou následovat až do smrti. (27.08.2019)

Tak tohle se nepovedlo. Typická americká komedie, která se zaměřuje na dvě nejlepší kamarádky, šprtky, které si chtějí alespoň jednou v životě před promocí užít pořádnou párty a neležet v knihách. A začíná nám spousta trapných a nevtipných scén, které zažívají, pak nastane zvrat, kdy se pohádají a druhý den bum jsou zase nejky. Nejlepší a nejvtipnější na celém filmu byla Billie Lourd, jinak je to film, na který se znovu určitě nepodívám. (15.12.2019)

(1001) Sakra, to je naposledy, co mi Třináctka na instagramu řekne, ať se na něco podívám, a já se hned natěšeně běžím podívat. Když pominu, že k smrti nemám ráda tady to vyhrocené zobrazování "přátelství", které by bez té hádky do krve, manipulace a skryté vzájemné nenávisti a opovržení snad ani nebylo přátelství nebo co, tak jsem si úplně zavařila mozek snahou přijít na to, jestli je to komedie jako žánr a tudíž jsou všichni karikatury cíleně, a nebo jestli je to coming of age drama a komediální je jenom mód vyprávění a v tom případě wtf? Další oříšek pro mě představovala otázka, kdo je vlastně cílové publikum tohohle filmu. Baví Booksmart současné středoškolské puberťáky? Protože mně přijde, že přes to téma a veškeré takzvané Generation Z pozlátko je film mířen spíš na dospělé (myslím tím mileniály, když už tady házím těmi pojmy). Možná to, co mě mate a vede k myšlence, že tenhle film nemůže připadat zábavný snad nikomu, je "jenom" jakási křečovitá snaha o lehkost ze strany debutující režisérky, protože většina toho, co má ve filmu být vtipné a spontánní, bohužel pořád velmi slyšitelně šustí papírem a vnější manipulací. Příkladem budiž hned scéna prvního setkání hlavních hrdinek ve formě impromptu tancování, kde vidím prostě herce plnící pokyny a nikoliv dvě osoby bavící se svojí společností. A když už mluvím o tom papírovém scénáři, tak tam by se taky prostor pro zlepšení našel, hlavně v klasické kategorii "show, don't tell". Je tam víc scén, u kterých jsem si říkala, že postavy (hlavně Beanie Feldstein) zbytečně vyslovují nahlas něco, už vyplynulo, nebo mělo vyplynout z kontextu. Například první vážný rozhovor s Jaredem na lodi je toho plný. Možná to má sloužit spíš jako charakterizace té postavy, která to říká, a nikoliv jako zdroj informací, ale určitě by to v rámci dialogu šlo udělat bystřeji, takhle to akorát dál vrší již známé informace a ucpává sdělovací kanály. A na závěr vytáhnu taky nějaké pozitivní věci: Za nejpodařenější scénku bych označila krátké setkání s rozvážečem pizzy, a co se týče herců, tak tam bohužel nemůžu říct, že by mě někdo zaujal svým výkonem, ale můžu říct, že Jessica Williams mi připadala neskutečně krásná. (06.10.2019)

Hodinu se to tváří jako strašně divnej, nevtipnej odvar Projectu X, za kterej není vůbec těžký se v plno scénách stydět. Jenže to je celý účel, kterej diváka dostává pod kůži hlavních postav a všech jejich kámošek a kámošů. Pak odstartuje posledních třicet minut, který považuju za absolutně nejlepší feel-good/dramedy/kaličskou komedii v tomhle století. Ke konci už sem bulel smíchy, radostí i dojetím. Strašně se těšim, až to s někym nepřipraveným uvidim podruhý. Olivia Wilde ví jak zapařit! (12.05.2020)

Booksmart je ten typ filmu, u kterého jsem se bál, že bude neskutečně nudný, trapný a bez špetky vtipu. Naopak se to fakt povedlo a u půlky filmu jsem se smál jak malé děcko. Byl to takový ten fakt ulítlý, hloupý a absurdní humor, který já prostě miluju a většina scének se povedla a šíleně pobavila. Hodně povedené jsou i netradiční sestava studentů, kteří jsou vtipní sami o sobě, a skvěle doplňovali základní příběh, který nebyl úplně dementní, ale naopak měl hlavu a patu. Hodně povedená a hlavně zábavná komedie. Dlouho jsem se takhle nezasmál. (06.07.2019)