Konec starých časů

Vančura jako vyšitý, včetně uhlazené mluvy a elegantních postav, navíc s přídavkem menzelovského požitkářství a životní chuti. Jedinečný příběh o rozpadu starých jistot, který u nás vlastně ani neměl šanci proběhnout, a tak jsme si na něj paradoxně počkali až do dob mladé republiky. Příběh, který je nejlépe charakterizován už svým názvem, a který toho, kdo má chuť naslouchat a v tomto případě sledovat, zanese do dob, kdy se za vůdčí nositele noblesy a starých dobrých pořádků považovali vypasení a polovzdělaní továrníci, na kterých visely chuchvalce pijavic. To, že nejvíce elánu, podnikavosti a chuti do života si mohla uchovat právě jedna taková pijavice (Dokonale starorusky zarostlý Josef Abrhám), nám vypráví právě tato perla české literatury i filmu. (23.12.2004)

Vrátila jsem se k tomuto snímku po dvaceti letech a dobře jsem udělala, teprve dnes večer jsem jej dokázala ocenit a naplno užít.. Naladěno jsem měla ihned, podmanivá atmosféra 1. republiky mě zcela okouzlila a Josef Abrhám je v roli „knížete“ k zulíbání i na pěst, má ohromné charisma a přesvědčivost.. Po pravdě všichni zúčastnění se mi líbili, Marián Labuda, Rudolf Hrušínský, Jaromír Hanzlík, no a Jan Hartl, ten tu skvostně perlí.. U mě filmová spokojenost, jedná se o úsměvnou záležitost, krásně napsanou, výborně zahranou.. (22.05.2022)

Krásné dílo, které ve filmografii Jiřího Menzela zasluhuje pozornost a to pro odvahu znovu zvolit předlohu Vladislava Vančury a pojmout ji filmovým básnickým jazykem, který vše krásně zarámuje a dodá punc starých časů. Jako zamyšlení nad koncem jedné éry a začátkem druhé obstojí na výbornou a člověk si uvědomí, kteří herci starší generace dokázali dát do svých rolí eleganci a důstojnost. Taková herecká generace se nevrátí a je to veliká škoda, poklad, který nám v takovýchto filmech zanechala se naštěstí uchová a budeme se jím moci kochat na věčné časy. (18.05.2013)

Poměrně bezdějový snímek, jehož plynutí je potřeba si vychutnat, protože on sám příliš strhující není. S jedinou výjimkou, kterou je Josef Abrhám. Naprosto geniální herecký výkon je pro mne osobně tím nejlepším, co jsem doposud v jeho podání zažil. Ten hurónský smích, který se nese celým zámkem, "rumcajský" plnovous, kabát jako od Jethro Tull, zjev dřevorubce, jenž vyšel z lesů a s jistotou aristokrata a filozofií "žít pro dnešek" se rozhodl zahrát si dnes na knížete a zítra zase na něco jiného - to vše a mnohem více obsahuje Abrhámův famózní projev. Film samotný je pak panoptikem nejrůznějších typů postav od dobráckého, ale mírně buranského regenta, přes úlisného a slizkého advokáta (proti typu obsazený Jan Hartl), trochu zmateného knihovníka, sluhu ze staré školy, až po děti, které jediné jsou ochotny naplno uvěřit evidentně "prášilovskému" a nápaditému knížeti. Poněkud problematické pro mne bylo uchopit film, který de facto nevypráví žádný příběh a navíc divákovi ani nejde příliš naproti, čímž mne Menzel poměrně překvapil. K některým postavám jsem si hledal cestu podobně jako k bezdějovosti (např. advokát Pustina Jana Hartla či méně výrazná role Rudolfa Hrušínského st.) - tedy kostrbatě. Když se ale divák sžije s tempem filmu a s tím, že zde vpodstatě nejde o nic jiného, než o oslavu "prášilovského" ducha a evokaci dob minulých a jejich atmosféry, může se příjemně bavit. Snímek, který je v určitých momentech a celkovým vyzněním dále, než jen u pouhé "hřejivosti". (25.02.2010)

Patrná inspirace v osudech pověstného Giacoma Casanovi, kterého si jakožto stárnoucí legendu povolal na zámek Duchcov Albrecht z Valdštejna a on tu pobyl 14 let jako hraběcí knihovník , přičemž dobrotivost Valdštejnova, který Casanovu chtěl ochránit před bouřemi doby, se zhmotnila a zúročila v sepsání Casanovových pamětí a nejznámějších knih ... a jako ozvěna i v mnohoznačném románu Vladislava Vančury. Ten však modifikovanou postavu Casanovi umně zakomponoval do svého vyprávění a vytvořil postavu knihovníka Spery, člověka přízemně mdlého a lidsky směšného (jakým možná byl Casanova reálně). Literární rozměr Casanovův přenesl na postavu knížete Alexeje, který se stává symbolem starých časů - ovšem i on je postava podivuhodná a spíše pofidérní, ,,prášilovská", kterážto nejlépe ilustruje známý mýtus o zlatých starých časech, které ovšem při bližším zkoumání nejsou příliš rozdílné od těch nynějších... To ovšem nesnižuje Vančurovu kritiku prvorepublikových poměrů, kdy skutečné aristokraty ducha nahrazují lidé jako novodobý zbohatlík Stoklasa či advokát Pustina (všimněte si výstižně popisných jmen). Agrární rozměr první republiky dnes hodně zastínil mýtus o Masarykovské republice coby jediné demokracii střední Evropy, ale Vančura dobře vnímal dobové reálie, který tenhle obraz bezchybné demokracie trochu upřesňují. Jestli něco končilo, byl to jistě konec nostalgický (c&k monarchie přece jen reprezentuje předlouhou epochu naší národní historie), Vančura (ne nadarmo byl vyloučen z komunistické strany) v něm jako přesvědčený levicový intelektuál viděl i věci pro modernu zapovězené. Konec starých časů, nástup suverénních národnostních států, konec vln národního obrození, nástup moderny v umění a moderní doby v civilizačním toku. Kníže Alexej je krásná postava a je příjemné u ní snít...je to však smutné snění... Zřejmý je i Menzelův příklon k adaptaci právě této literární látky - konec 80. let 20. století byl ve střední Evropě také výše zmiňovaným a popisovaným koncem starých časů, což Jiří Menzel geniálně postihl. Komunistický režim se udržoval již jen silou historické kinetiky a ve vzduchu bylo již cítit cosi nové. Byl to ostatně zlom i pro naši národní kinematografii, končila velká éra československého filmu, který ve svých nejsvětlejších momentech dosáhl světových rozměrů... Pomalu je čas loučit se s filmovým studiem na Barrandově, na který jednou (brzy) přijdou Stoklasové a Pustinové z televize Nova... Jiří Menzel intuitivně vycítil graviditu doby a natočil symbolicky usazený film - poctu světu, který možná ani nebyl tak úžasný, jakým ho někdo chtěl vidět...cítíte tu paralelu k našemu bývalému komunistickému státu? To dělá velké umělce velkými... ,,Pane Charousek, lidem, jako jste vy, patří budoucnost..." (13.11.2008)