Rozmarné léto

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)

Jak se tohle Menzelovi podařilo, dodnes nechápu. Přenést na plátno hřejivost, laskavost a rozšafnost Vančurovy předlohy je čin hodný blázna, ale světe zboř se, ono to funguje! Vančurova "nadpozemština" v ústech velkých jmen českého filmu nezní násilně, ani nepatřičně, zní přesně tak, jak znít má. Navíc takřka poetistické kulisy malého města a malého kouzelnického varieté dokonale pasují k původnímu textu. "Humor není smáti se, ale lépe vědět", napsal Vančura a je to koneckonců nejkrásnější motto k téhle komedii, kterou stavím ve svém osobním žebříčku nejvýše ze všech. (25.01.2004)

Poetický film, kde se méně mluví, více hraje, více se hlavní postavy snaží ukrývat své motivy, vykřesat něco zajímavého z všedních a pomalu odžívajících životů tří pánů v maličkých lázních Krokovy Vary. Co se stane mezi pány a Arnoštkovou asistentkou jsou vlastně prkotiny. Co ale udělá paní Důrová panu Důrovi, za to by měla být tvrdě potrestána. A přece pan Důra už není nejmladší a tak zase přijme zpět ženu nezdárnou a umožní jí, aby dál vedla jeho domácnost. Klobouk dolů, pane Důra! (26.08.2010)

Příjemně zfilmované dílo Vladislava Vančury, které ve mne zanechalo velmi milý a okouzlující pocit. Jiří Menzel je bezesporu jeden z nejlepších režisérů jakého kdy naše země měla, ale nemohu se ubránit dojmu, že natočil lepší snímky. Samozřejmě, že tohle poetické dílo, hlavně díky skvělým hercům a bravurní atmosféře, má svoji nepopiratelnou kvalitu, ale na jeho další filmy např. Ostře sledované vlaky či Vesničko má středisková, to zkrátka nemá (nechci srovnávat, protože to nemám rád, ale zde se nějak nemohu ubránit). Jana Preissová alias asistentka Anna je zde opravdu překrásná a do role se přesně hodí. O hereckých výkonech Hrušínského či Brodského se ani nemá cenu bavit, zkrátka to nejlepší co můžete v českých filmech vidět. Na závěr snad jen dodat legendární větu: "Tento způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastný"...... (29.05.2008)

Knihu jsem četla a Vančurově poetice jsem na chuť moc nepřišla, i když ho oceňuji za jazyk. Převod knihy na filmové plátno, pokud se to povede, je vždycky skoro až zázrak. Ano, Menzel knihu převedl bravurně co se týče atmosféry a poetiky jednoho deštivého léta, sem tam se objeví náznaky humoru, ale i přese všechno se mi zdá, že mě film trochu minul. Neříkám, že film je špatný, to vůbec ne, jen to pro mě asi není to pravé ořechové... (15.06.2013)