Zločin v šantánu

Rozverná hořkosladká hudební politická satira, kde jsou nakonec nevinní, ale osobně a politicky nepohodlní popraveni ve jménu zvrácené spravedlnosti. Je to lahodné, trochu morbidní, ale především velmi trefné přirovnání, že člověk se stane politicky nepohodlným velice snadno. Prosťáček Pepíček (Jiří Suchý) je obviněn z krádeže, jeho obhájce, trochu natvrdlý Vilém (Jiří Šlitr) pak z úkladných vražd. Oba společně jsou cynicky obviněni z organizovaného zločinu a spravedlivě odsouzeni k trestu smrti. Spouštědlem se stal darovaný falešný náhrdelník od bezcharakterního ministra spravedlnosti (dobrý Vlastimil Brodský) kabaretní zpěvačce Kláře Klárové alias Clare Regině (Eva Pilarová), která tak nepokrytě flirtovala s Vilémem, a žárlivost Klářinina druha a artisty Ikaro Valenta (dobrý Jan Přeučil), pachatele úkladných vražd. Z dalších rolí stojí za zmínku Vilémova asistentka Stella (Jitka Zelenohorská), která vypátrala skutečný stav věcí, zavražděný kouzelník (Jiří Grossmann), vyšetřující policejní detektiv (Jan Libíček), muž pro černou práci mocných GUB (dobrý Ladislav Vodička), schopný jakéhokoliv zločinu k zamaskování skutečnosti, a rozkazy poslouchající prokurátor (dobrý Zdeněk Svěrák), který přišel s velmi neotřelým obviněním. Všichni vědí, že pravda je jiná, ale nikdo nemá moc zvrátit rozhodnutí, a to i přes laciné gesto milosti. Smutně pravdivé a zároveň hravé a rozpustilé. (03.05.2011)

Průměrný film, který však je prakticky vycpán samými písničkami, takže na samotný děj nezbývá moc času. Ale významný je hned z několika aspektů. Poprvé se v něm před kamerou objevil Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák (ten výtečně zahrál státního zastupce). Poprvé a naposled se na filmovém plátně ukázal Jiří Grossman. Je neuvěřitelné, že za tři roky zemřel a Jiří Šlitr dokonce již za rok. (14.12.2007)

Neuvěřitelné, kolik lidí tady ten film nepochopilo. Zločin v šantánu není žádná detektivka, jak by se mohlo z názvu zdát. Tohle je především satira na komunistické zinscenované procesy. Napsat o filmu, že je to dobová slátanina (Radim) ukazuje mnoho o povědomí pisatele o politické minulosti své země. To samé gouryella, který film považuje za kriminálku... (01.12.2009)

Dost dobre nechapu, proc je zde tolik znudenych divaku a komentaru... Poslednich 20 minut sice uz pomalu ztraci tempo, i tak se ale jedna o velice originalni pocin. Zlocin v santanu jen dokazuje, v jake forme byl ceskoslovensky film v sedesatych letech ( podle me nejlepsi dekada nasi kinematografie ). Ma to styl, vtip a uzasnou atmosferu. Velice me potesil Zdenek Sverak, Pilarove to taky sluselo, vice me vsak zaujala v te dobe nadherna Jitka Zelenohorska. (20.11.2008)

ŠANTÁN zaujímá v menzelovské filmografii specifické místo. Podle vlastních Menzelových slov to měla být jakási syntéza prvorepublikové detektivky fričovského střihu, živená zřejmě i "drsnou školou" (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA?), muzikálu a ještě čehosi navíc.(Pilarová, vedená Menzelem "neherecky", v klidu a přirozeně hraje sebe samu a z tohoto hlediska film zvlášť nebrzdí;spíš naopak.) Ale během dívání na film se mi asociuují i další souvislosti: MONSIEUR VERDOUX, KDYBY TISÍC KLARINETŮ, ale také KONEC AGENTA W 4 C (Vodička jako agent pro zvláštní úkoly) prvorepublikového ministra spravedlnosti (v Brodského pojetí této role se zase objevují reminiscence na jeho inspektora drah v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH). Šlitr se Suchým ve svých partech asi právě tady mají nejblíže k Voskovcovi a Werichovi např. ve filmu SVĚT PATŘÍ NÁM. Výčet těchto možných interpretací, daných mj. i Škvoreckého vstupy, jistěže ne vyčerpávající a v mnoha ohledech ne zcela přesný, jen naznačuje důvod rozporuplných Menzelových prohlášení o jeho vztahu k tomuto napůl zapomenutému dílku, jehož cestu po našich kinech záhy začala komplikovat sílící husákovská normalizace. Menzelova rezervovanost však má i svůj pozitivní rub. Pokus o reminiscence starých dob nebyl zcela bezúspěšný a jeho torzovitost je paralelně na pomezí vcelku zdařilé syntézy. Prolnutí blíže necharakterizované totality s muzikálově pojatými hudebními čísly nese celou řadu stalinistických konotací (Mňačkova povídka JAK CHUTNÁ MOC), hudební projev je naopak v řadě klíčových míst (Suchého zatčení; jméno přidělené postavy záměrně neuvádím; pro vyznění filmu není totiž podstatné) i faktovým přínosem klíčový a často se přitom jedná o vrcholná díla semaforských tvůrců; pěvecké výstupy mladé, nad očekávání sličné Pilarové jsou pověstnou třešinkou na tomto pomyslném filmařsky chutném dortu. Po čtyřiceti letech tak pamětník vidí film, jemuž lze s trochou nadsázky ledacos vyčíst - velké oči jeho tvůrců zejména - , který se však přesto zařazuje důstojným způsobem a nanejvýš osobitě do naší pověstné filmové vlny šedesátých let, a spoluvytváří a dotváří tu nepříliš lichotivou odezvu srovnání s polistopadovou filmovovou zdánlivě bezuzdně volnou tvorbou. Uzavřená minulost je tedy v tomto případě až překvapivě živou výpovědí ne o dějích, ale o soudobé a nečekaně aktuální sebereflexi událostí bouřlivého roku 1968. (05.07.2008)