Babí léto

Jako na jaře probouzí se příroda, tak i v člověku počne probublávat pramínek života počínající dětstvím. Jaro střídá léto, pro někoho nejkrásnější roční období, které považuje většina z nás za nejúžasnější část života. Z dítěte se stává dospělý člověk, jenž musí čelit radostem a strastem, které mu byly postaveny do cesty. Všechno ale jednou končí, a proto jak čas plyne, léto překlene podzim, známý pro svou nevlídnou náruč. Nezmínila jsem však jednu část roku…babí léto. Stejně jako to chodí v přírodě a v babím létě rozkvétají poslední květiny, tak i lidská duše přijímá poslední zbytky paprsků. Tragikomický příběh o stáří, se kterým se hlavní hrdina Fanda odmítá smířit. Bojuje proti stereotypu, naplňuje své sny, zkrátka se pokouší navrátit do let raného mládí. Proč ne? Vždyť koho by bavilo věčné stěžování si na život, čekání na smrt, které je tak depresivní. Aneb staří jsme natolik, nakolik se cítíme, a proto mi byla postava Fandy obzvláště sympatická. Ve filmu se prolínají špičkové herecké výkony postavené především na Vlastimilu Brodském a Stele Zázvorkové, jejichž filmový vztah mne dokonale odzbrojil. To dokonalé soužití, pochopení, obrovská míra tolerance, která je pro úspěšný vztah hodně důležitá a vlastně i zvyk jednoho na druhého…Jak je možné, aby se tolik odlišní lidé milovali po celý život? On s věčným optimismem, ona úplný opak. Po partnerské krizi se Fanda naprosto změní, snaží se vyhovět manželčiným požadavkům, proto ztrácí elán, chuť do života a vše mu začíná být lhostejné. Nic ho netěší, jen tupě zírá z okna… Žena záhy zjistí, že ho miluje takového, jaký je. Dojemné vyprávění dvou starých lidí, který otevřel dvířka do mého nitra. (21.03.2008)

Herecký koncert dvou hvězd : Vlastimila Brodského a Stelly Zázvorkové. Ublížila bych panu Stanislavu Zindulkovi, kdybych nekomentovala jeho nádherný herecký výkon ve vedlejší roli. Po zásluze bylo všichni tři umělci oceněni "Českým lvem", scénář je vynikající (jako vše co Jiří Hubač kdy napsal), a proto ten 4. lev patří i jemu. Je to okouzlující příběh tří seniorů, kteří se nemohou smířit se skutečností, že stáří přichází a že se, bohužel, s tím nedá absolutně nic dělat. Mládí tohle nemůže pochopit.... dejme jim čas.... však to poznají. Nádherný film ! (28.02.2013)

Kruto tvrdý film o starnutí, po ktorého videní by človek najradšej zomrel mladý. Tento film však stavia na neobyčajnej veci a tou je nuda. Nedivil by som sa keby thriller k tomuto filmu bol sediaci Brodský na lavičke a 5 minút by iba sedel. Tragikomédia, ktorá ak vás nechytí za srdce, nezíska si vás. Ja som ju pochopil, je to dobrý opis, ale cez to všetko si ma až tak nezískala, možno to bolo konaním postáv, ktorým nevadí vyvádzať aj keď by si srandu mohli užiť aj normálnejšie. (09.06.2012)

Stáří je období, kterého se většina bojíme a nechceme aby přišlo. Bohužel se mu nikdo nevyhneme, ať se snažíme sebe víc. Pravda je taková, že poslední etapa lidského života by měla být maximálně důstojná v rámcí možností, ať už psychických nebo těch konstitučních. Tento film je jen důkazem toho, že by se stáří mělo brát s nadhledem a s humorem, trochu se vyblbnout. Jinak to snad ani nejde, umřít v depresích a v nevrlosti je dosti strašná představa. Základem je si stáří nepřipouštět, tak jak Vlastimil Brodský, postoj Stely Zázvorkové nechápu, zařizovat si hrob, přemýšlet co si nechám napsat na parte, nevím, ale takovými věcmi se doufám nikdy zabývat nebudu. (08.10.2007)

Málokdy cítím po nějakým filmu tolik deprese, jako po Babím létu. Jak tady někdo píše, že by se to mělo povinně pouštět v domově důchodců, tak s tím nesouhlasím, pokud ovšem autor této myšlenky nechtěl, aby se domovy důchodců rychle vylidnily, aby tam mohl šoupnout někoho od sebe. Boj se stářím a odstraněním do starého železa společností je tu ukázán krásně, ale problém je, že já tady viděl tu hroznou bezvýchodnost stáří, kdy už člověk prostě nemůže skoro nic, a když se o to snaží, tak ho všichni ostatní považují za cvoka a podivína, případně mu to zatrhnou. Jak někdo někde řekl, na stáří a staré lidi se už nikdo nerad dívá (a kdo ano, je považován za cvoka). Atmosférou neutěšenosti, samoty a beznaděje stáří mi tenhle film hrozně připomínal báseň Františka Halase, Staré ženy, ze kterých tu uvedu malou ukázku (následuje): Smutná odpoledne nedělní smutná starými paními, které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci, starou cestou, mezi stolem a lůžkem, mezi zrcadlem a fotografiemi, mezi židlí a falešnou palmou. Opřeny potom o rám okenní dívají se dolů do ulic, odtud ta bezútěšnost odpolední nedělních. [...] Staré paní kulhají ke smrti, a těch několik zastavení na známé vyšlapané cestě, to je jen smítko na výšivce, to je jen skrčený roh povlaku, to je jen spadlý drobínek, nic jiného ta zastavení neznamenají. [...] Staré paní v koutku svém, shrbené a světem zapomenuté, staré paní jimž děti odešly a zemřely, staré paní nečekající na vrznutí dveří, plačící jen ze slabosti očí. [...] Staré paní plné tmy a odcházení, ruce spadlé v klín dvé mrtvých věcí zkřížených, v klíně v paláci života bývalém, ó domove života domove rozpadlém, krov kolem je zřícen jen siroa tam hnízdí, mé staré ženy klímající pod světem. [...] Mrtvá odpoledne nedělní, smutná tvářemi starých žen v nichž se již neobráží, jenom skomírání jenom nemoc, není vzpomínky není zasnění, není toužení ani naděje, jenom stáří jenom červ ještě spící. Vy tváře starých žen, s clonou minula tak těžce visící, jen kůži odhrňte a je to smrt, vy tváře starých žen, osiky bezlisté, monstrance nepozdvihované, mozaiky strastí, delty slzí, masky pošinuté, pohřebiště úsměvů, heraldiko bez vysvětlení, scvrklá jablka poznání, plástve vybrané, zápisy pomíjejícnosti. [...] Ó smutná odpoledne nedělní, na kříži starých žen. (19.12.2005)