Američan v Paříži

Zpívání v dešti je jedním z mých nejoblíbenějších filmů, na Oscary ověnčeného Američana v Paříži ale pět chválu nemůžu. Jsem si vědoma toho, že muzikály MGM nestojí na příběhu, nicméně způsob, jakým se zachází se všemi vedlejšími postavami v tomto filmu, je daleko za hranicí únosnosti. (Určitě nejsem jediná, koho po dlouhé taneční sekvenci zajímalo, co se stalo se všemi, kteří Gena Kellyho v průběhu celého filmu obklopovali.) Nehledě na to, že u muzikálů hledám hudební scény, které budou nějak souviset s dějem, ne mě z něj vytrhávat. Protože jakkoliv zajímavá může být závěrečná dvacetiminutová taneční sekvence, nic to nemění na tom, že více "vyrušující" scénu jsem vzhledem k dějové lince ještě neviděla. Kdyby byla kratší nebo kdyby byla někde v prostředku filmu (jak se zamýšlelo původně), asi bych tak kritická nebyla. Když se nicméně Gene Kelly ponoří do sna, který se zbytkem děje nemá nic společného, aby se v době, kdy všichni na původní příběh už zapomněli, znovu vrátil do reality, ve které se vše náhle jakýmsi zázrakem vyřeší, je to i na mě trochu moc. [Glasgow Film Festival 2012] (23.02.2012)

A to jsem si myslel, že by mě něco takového nemohlo bavit. Dobře, je to místy celkem hooodně barevné a hooodně kýčovité, ale když ti blázni začnou tancovat, tak je to neskutečná podívaná. To, co Gene Kelly dělá s nohama je skoro nemožné. Navíc i příběh docela funguje. Prostě krása pohledět. Nezbývá než se dívat a užívat si. (31.10.2014)

On by to byl naprosto tuctový romantický film s podprůměrnou zápletkou. Jenže má v rukávu schovaná tři esa. Několik velmi zdařilých vizuálních nápadů, Gershwina, který kašle na poučky, že klasika a jazz do hudebních filmů nepatří, a mísí z nich zdařilý kompilát, a hlavně Kellyho. Gene Kelly nejen dokazuje, že muž při tanci nemusí vypadat jako záchodový pavouk při epileptickém záchvatu, tuto výsadu přenechává Astairovi, ale především, že byl výtečný choreograf. Velká škoda, že film není pojat jako klasický muzikál, ale zbytečně obtěžuje diváka hranými scénami. (29.04.2020)

Zrovna nedávno jsem koukal na Minelliho Přidej se k nám a musím říct, že ta změna byla ohromující. Samozřejmě i v Američanovi se našla spousta nudné vaty, u níž bylo zřejmé, že scenáristé se u muzikálů padesátých let většinou moc nenadřeli. Navíc Caronová je asi všechno jiné, než herečka. Její obličejové svaly se ve filmu nepatrně proměnily asi dvakrát. Bohatě to vynahradila spousta dechberoucích tanečních kreací Gena Kellyho (Pokud Kelly říká, že je Marlonem Brandem muzikálu, měl by přehodnotit postoj, protože nikdy si z Caryho Granta nevzal víc.), fantastická výprava, Gershwinova hudba a především odvaha být nekonformní. Poslední muzikálová čtvrthodina Přidej se k nám, ač ikonická, byla ničím ve srovnání s poslední dvacetiminutovkou Američana v Paříži, kde se děj přenesl mezi papírové kulisy ve fantazii Kellyho postavy. V tu chvíli začal být film extravagantní podívanou, která zcela vybočila z dosavadního děje. Nedokážu si představit, jak to neslo dobové publikum, které v takovém obratu museli cítit jakýsi podvod na ději běžného muzikálu. Naprosto propracovaná choreografie a perfektní stepařské vystoupení. Byl jsem ohromen. (22.03.2011)

V podstatě většinu filmu sledujeme klasickou muzikálovou romanci jenom proto, abychom se nakonec mohli podívat na úchvatné taneční číslo podbarvené vynikajícíc Gershwinovou hudbou. Nebýt tohoto krásného baletního opusu na konci, byl by "Američan v Paříži" celkem tuctový klasický muzikál, jenže ono to tam je, takže dávám s klidem 4* a příště si asi budu pouštět z tohohle filmu dokola jen taneční scény, to ostatní ani nemá smysl. (16.12.2009)