Konečně trhák!

Fred Astair v úlohe zostarnutej niekdajšej hviezdy kabaretných vystúpení i filmového plátna. Jeho warholovských 15 minút slávy je dávno zapadaných prachom. V tomto smere je skvelá úvodná časť filmu, ktorá ukazuje premenu niekdajšej ulice divadiel, kín a estrádnych domov na uličku jednoduchých prvoplánových atrakcií. Kvalita filmu klesá v ústrednej časti, ukazujúcej prípravu ambiciózneho, vážneho predstavenia na spôsob Goetheho Fausta na podklade scenára zábavnej tanečnej show. Prepálene ambiciózneho a katastrofou končiaceho. Takže späť k poctivému tanečnému zábavnému speváckemu kabaretu. Všetko zlé je na niečo dobré, a tak sa záver nesie na vlne úspešného ťahu naprieč štátmi, a ako čerešnička na torte je tu aj veľká láska. 72% (18.06.2021)

V 50. letech se muzikálové filmy častěji točili. Najdeme tu energické komediální příspěvky od Nanette Fabrayové a Oscara Levanta, kteří vystupují v rolích alter ega scénáristů Betty Comdenové a Adolpha Greena. Škoda že trochu sráží zábavu větší nevyrovnanost poutavosti děje. [6/10] (MGM) (Technicolor /// Produkce: Arthur Freed /// Scénář: Betty Comden, Adolph Green /// Kamera: Harry Jackson /// Hudba: Arthur Schwartz (písně) /// Nominace na Oscara: Betty Comden, Adolph Green (scénář), Mary Ann Nyberg (kostýmy), Adolph Deutsch (hudba)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (15.04.2010)

Právě toto období Freda Astaira moc nemusím. Začátkem 50. let viditelně procházel krizí středního věku. Jako by se v rolích nemohl rozhodnout, zda ještě stojí za to udržovat při životě image „věčně mladého“ kozlíka, nebo začít s ublíženeckou maskou „patřím do starého železa,“ kterou by se chránil mladší konkurenci a burcoval příznivce k projevům loajality. Na Přidej se k nám se mi líbí, že na rozdíl od Královské svatby z toho dělá součást hry. Fred hraje vyhasínající hvězdu šoubyznysu, která se v dekádě boje filmu s televizí cítí jaksi nepatřičně. Doba náhle posunula muzikály od komorních swingových k pestrobarevným spektáklům a Přidej se k nám tomuto požadavku vychází vstříc a současně ho paroduje. Tím si vytváří účinné alibi proti logické námitce, že je to do očí bijící plagiát Zpívání v dešti. Celá struktura filmu je jako přes kopírák, číslo po čísle. Místo Make ´Em Laugh se zpívá velmi podobná píseň That´s Entertainment, diletantské pokusy natočit zvukový film s „němými“ herci nahrazují scény zkoušení ambiciózního muzikálu, po boku Kellyho Broadway melody se staví Astairův příběh v příběhu, taneční mikroparodie na film noir, atd. atd. Zkuste si ty dva filmy pustit po sobě a přesně pochopíte, co mám na mysli. 70% (27.11.2008)

Muzikál, ktorý svojim posolstvom o potrebe "entertainovať" na javisku vytočí asi všetkých intelektuálov. Ale ide o to, že Astaire nič iné, ako skvele baviť nevedel, a keď sa má tváriť ako Faust, musí jeho snaha vychádzať ako gýč. Čiže lepšia skvelá zábava, ako falošná hra na umenie. Film je občas veľmi zábavný, pri čísle "Triplets" zase naopak dosť trápny, ale po tejto infantilnej vsuvke nasleduje dlhá pasáž paródie na film noir a to je jedna z najlepších tanečných a hudobných sekvencií v hollywoodskom muzikáli vôbec. Sú tu sympatické a pekné ženy, má to energiu a šlape to, je to pateticky americké (to je konštatovanie, či je to plus alebo mínus, keďže sa jedná o americký muzikál, je na divákovi) a Astaire je ako starší pán stále pred kamerou prirodzený. (08.12.2015)

Přiznaný návrat do minulosti, k prvním filmovým muzikálům, které se odehrávaly převážně v divadelním prostředí (ve stejné době jako ony měla premiéru stejnojmenná broadwayská předloha filmu). Film ale tradiční backstage schéma modernizuje zakomponováním prvků z pozdějších, plně integrovaných muzikálů a dovoluje hrdinům, aby si párkrát zatančili sami pro sebe. Množství obsažených klišé je částečně odůvodněno staromódní povahou zápletky, v níž je návrat k osvědčeným postupům, třebaže za přispění mladé krve, obhajován. Nevyčítal bych proto filmu nízký stupeň originality, přebírání populárních písní ze 30. let a kopírování vyprávěcích vzorců z hudebních komedií s Ginger a Fredem (sblížení skrze nevraživost) i z filmů o umělcích různých generací (cestou k úspěchu je sloučení tradice s inovací). Řekl bych, že onu archaičnost si uvědomoval jak Minnelli, nabízející divákům optimistickou, barevně rozjásanou protilátku na všechny realističtější poválečné filmy (což dobře ukazuje muzikální „přemalování“ konvencí hard-boiled detektivek v nejvelkolepějším tanečním čísle) i Astaire, na jehož přítomnosti je film víceméně založen a který s nečekaným nadhledem reflektuje svou vlastní pozici v šoubyznysu. Podobně jako celý film a podobně jako Judy Garland o rok později v podstatně sžíravějším Zrodila se hvězda. Konečně trhák! není tak sebereflexivní film jako Zpívání v dešti ani stejně vizuálně úchvatná podívaná jako Američan v Paříži, přesto požadavky na muzikál z produkce Arthura Freeda nejen naplňuje, ale minimálně parodickým číslem Girl Hunt, svědčícím o tom, jak brzy si v Hollywoodu začali uvědomovat některá žánrová klišé (třebaže úplně původní inspirací byly pro Roger Edense Spillaneho detektivky), jde daleko za žádaný standard. Tvůrci si na ploše nějakých dvanácti minut utahují z tajuplnosti a ostentativního fatalismu filmů noir i z drsného voice-overu vypravěče (I hit hard - And I hate hard) a díky sladěné choreografii akčních a tanečních scén to celé funguje jako muzikál i jako krimi. Dovolím si kacířsky tvrdit, že málokomu se kdy podařilo tak elegantně vystihnout esenci filmů noir. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Anderton (20.03.2016)