Babička

Ač mám Babiččino údolí rád, tak filmové zpracování mi k srdci nikdy nepřirostlo. Barunka v podání Šafránkové až moc vyspělá, ostatní dětské role nudné až nevýrazné. Lepší výkony podává snad jen Babička, kněžna a Viktorka. První díl se až moc táhne a nezabaví snad ničím. Druhý díl pak přináší už výraznější podívanou, emoce i vykreslení důležitých charakterů. Celkově vzato se jedná o přepis asi nejznámějšího tuzemského díla do zbytečně dlouhé a nezajímavé podoby, které by jednoznačně pomohl prostřih první části a výraznější dětské herecké obsazení. Průměr (27.06.2018)

Krásné a dojemné, také velmi idylické a zároveň silně emotivní provedení babičky, jež sice má více dramatického ztvárnění a možné méně přesné vůči předloze, ale zaujme velmi nádhernou spíše melancholickou až dramatickou hudbou Fischera, naturalistické natočení některých scén a zároveň i hezkou barevností. Hodnocení: 80 % Jde o klenot mezi českými filmy. (23.03.2020)

"Babička" je najznámejšie literárne dielo českej spisovateľky Boženy Nemcovej. Napísala ho v roku 1853. Idylický príbeh z čias Rakúskeho cisárstva o múdrej a láskavej starej žene, ktorá vypomáha s výchovou svojich vnúčat a dokonca sa stane i blízkou priateľkou a radkyňou kňažnej sa stal vďačným námetom pre filmárov. Najkvalitnejšiu adaptáciu tejto poviedky natočil v roku 1971 režisér Antonín Moskalyk. Titulnú postavu stvárnila herečka Jarmila Kurandová. Mala vtedy osemdesiat dva rokov. Bola to jej posledná filmová úloha. *** (02.01.2017)

Babičku mě zprotivilo zejména české školství. Bylo to povinné představení a já nevěděl, jaký si mám na tu bábu, co žvaní nesmysly a pořekadla udělat názor. Názor na válečníka Tecumseha jsem měl ujasněn. Toto zpracování je vcelku dobré, však dlouhé, předlouhé. Děj, který v knize ani filmu žádný není by se vtěsnal do 80 minut. Hluchých míst habaděj. (15.02.2012)

Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování. (06.11.2007)