Dita Saxová

Preniknúť do hĺbky Moskalykovho psychologického filmu je podobne náročné, ako preniknúť do duše človeka, ktorý prežil iný typ utrpenia a ešte v rámci druhej svetovej vojny hroznejší, ako jeho okolie. Dita uňho hľadá pochopenie, priateľstvá a lásku. Všetko sa však zdá povrchné, závisť vzbudí aj obyčajná kúpa drahéhé náramku. Nechápavo pozerá na kamarátku, ktorá sa vydáva čisto z rozumu a divák v tom môže vidieť paralelu s koncentračným táborom, lenže v tomto prípade dobrovoľne zvoleným. Nielen o povojnovej spoločenskej atmosfére vypovedá tento film, nájsť spomenuté základné životné potreby je rovnako ťažké aj dnes, iba sa zmenili podmienky. Ale chlapi chcú napríklad stále to isté. (06.12.2013)

Bohužel musím souhlasit s komentářem "dobytka". Na film jsem se velmi těšil, ale že by mě nabil nějakými emocemi, to se říct nedá... Z Ditina života se nedozvíme vůbec nic, a proto je těžké se do ní vžít a za její strnulou sošností hledat hlubší podtóny. Psychologický snímek ve stylu ,,řeknu divnou větu s úsměvem Mony Lisy a pak pět minut koukám a mlčím" se mě nikterak nedotkl. (05.08.2013)

Přídavek od Moskalyka k české nové vlně. V kontextu neobyčejně originální a různorodé české tvorby šedesátých let nepříjemně průměrný vyprávěčský styl a unylé tempo. Zdálo by se, že Lustig podílející se na scénáři je jistotou, ale mám pocit, že to lehce skřípe i tam. Jakoby si nedokázal přesně ujasnit styl a obávám se, že mnoho diváků jeho apel nezachytí. (23.03.2006)

Já jsem se výborně bavila... Opravdu, Dita působila jak z jiné planety. Moskalyk obsazením Mikołajewské ukázal, jak jednoduše lze z tragédie udělat komedii. // Nejvíc mě dostalo, jakým způsobem Gottlob (K. Höger) pronesl větu: "Horší než kurva..." - to nemělo chybu. Vizuálně a hudebně rozhodně zajímavé. Viděno několikrát. Analýza zde: http://25fps.cz/2011/dita-saxova/ (25.10.2009)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)