Poslední štace

Třetí Murnau, první kammerspiel mé divácké historie a především atmosférická pecka, která nepotřebuje mezititulky, aby vyjádřila emoce. Emil Jannings odvádí bravurní výkon, především v prvních dvou třetinách filmu, kdy se neustále stupňuje bezvýchodnost situace a tlak na postavu degradovaného portýra. Opravdu je mi líto, že film nekončí scénou v koupelně, ale naděje bylo v neradostných dvacátých letech třeba. (17.07.2012)

Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. (08.10.2004)

Metaforický film F. W. Murnaua, který nemá mezititulky. Vynikajicí práce Karla Freunda, jenž používá kameru velice pohyblivě nebo opticky deformuje obraz, pro navození pocitů hotelového vrátnýho a symbolu osudu. [8,5/10] (UFA) (Němý čb. /// Produkce: Erich Pommer /// Scénář: Carl Mayer /// Kamera: Karl Freund /// Hudba: Giuseppe Becce, Timothy Brock, Peter Schirmann) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (30.12.2011)

Jo, Altersschwäche není hezká věc. Zvláště tam, kde důstojnost, vážnost a autorita jsou nejvyššími hodnotami. Geniální Murnau, naprosto strhující Emil Jannings a v neposlední řadě hudba Giuseppa Becce, která se dostává znovu do popředí po restauraci filmu v roce 2002. Happyend filmu vytýkat nelze, neboť ho Murnau vybavil takovou nadsázkou, že spíše pomáhá celkovému vyznění. (30.07.2005)

Výborný filmový zážitek. A závěrečný happyend je tak geniálně natočen, že lepší srandu si ze producentů snad ani udělat nemohl. Chtěli happyend, tak ho dostali v celé parádě. A na okraj vidět němý opravdu "němý", tedy bez jakýchkoli zvuků film je dnes již nečekaný zážitek. A opravdu byli lidé celou dobu zticha. (02.08.2007)