Východ slunce

Murnau získal neopakovatelnou příležitost od Foxu natočit si film zcela podle vlastního gusta bez jakéhokoliv zásahu studia. To znamenalo, že se spojil s německým štábem a vytvořil za velmi slibný rozpočet evropský snímek v amerických reáliích a s americkým espritem. Vznikl neodolatelný zážitek, který je daleko od klasického stylu. Zpočátku vévodí chmurná atmosféra nedaleká německému expresionismu, přenášející manýru do architektonicky osobitých interiérů (falešné perspektivy, zveličené části dekorací) i do přepjatých hereckých výkonů (fatální svůdnice má velmi blízko Nosferatovi v ženských šatech). Poněkud těžkopádný počátek, provzdušněný nanejvýš typicky odpoutanou kamerou (působivé jsou momenty, kdy kamera nalezne v ladném oblouku výmluvný detail obličeje ve výrazný moment) se však začíná náhle projasňovat a nastupuje podmanivá lekce impresionistických postupů s vábivými prolínačkami (především zrození nového dne skrze vodní hladinu) i animovanými mezititulky a umným užitím víceexpozicí, pronikajících do mysli hlavního protagonisty. Po zažehnané tragédii přichází nejzajímavější část započatá silně poetickou cestou pitoreskní tramvají (velmi umně zkomponovaná zadní projekce s notnou dávkou stylizace) , která vnáší dvojici do víru velkoměsta, které jim nabídne bezpočet příležitostí pozvednout jejich vztah s popela - nastává nečekaný žánrový zvrat - vír scének z různých prostředí, míchající civilismus se situační komedií a prvky grotesky, v nichž je znát i typické středoevropské figurkaření a zemitější humor. Na diváka je dvojnásobně přenášena úleva a katarze, která je však jen mezičasem před další ranou osudu, která velmi rychle vrací příběh do temných rovin a v německém stylu (nyní již výrazně dynamičtějším) snímek také vrcholí. Murnau se zde skutečně stává stylovým a žánrovým chameleonem, ovšem vzhledem k rozvíjení příběhu postupuje zcela organicky - evropská i hollywoodská zkušenost má spíše podobu rozsáhlého rejstříku, z něhož Murnau velmi obratně vybírá prvky a postupy, které nejniterněji a zcela vizuálně dokáží rozvíjet příběh v daných okamžicích. Oba herci v hlavních rolích se v průběhu děje postupně otevírají, Gaynorová po emotivních výpadech nalezne svoji spontánnost a její výkon se stává velmi pozoruhodným, O´Brien působí spíše klasickým "prožívaným" herectvím, ale proměna jeho postavy je velmi koherentní. Východ Slunce je jedním z vrcholů dovršeného stylu němé kinematografie, obohacený navíc velmi silným příběhem a svojí emotivní sílu neztratil ani po více než 80 letech. První historický Oscar se skutečně dostal do těch nejsprávnějších rukou. (30.09.2011)

Jednoduchý, ale nadčasovo neuveriteľne príťažlivý príbeh pretkaný symbolikou a krásou nie vo vyslovenom, ale v zobrazenom. Sila poetických obrázkov, ktorá mi spôsobom montáže (napr. dvojexpozícia) a vlastne celkovou hrou s obrazom, pripomenula rovnako výnimočné diela obdobia konca nemého filmu -> Vertov Muž s kinoaparátom ako i môjho obľúbenca Dreyera a jeho Pannu Orleánsku. (18.09.2005)

Východ slunce je prvním filmem Friedricha Wilhelma Murnaua realizovaným ve Spojených státech, ovšem za značného přispění jeho německých kolegů (např. scénář opět psal Carl Mayer). Režisér si vybral jako předlohu novelu Hermanna Sudermanna Cesta do Tilže, ale změnil konec. Děj tohoto filmu je zasazen do komorního rámce a je i celkově odlehčenější. Východ slunce je příběhem venkovského spokojeného páru, do jejichž života se vetře frivolní žena z města a manžela nejen obluzuje, ale i navádí, aby svou ženu jako "přebytečnou" utopil. Film se vyznačuje velkou stylovou čistotou a místy působí až pohádkově. Děj samotný je budován na kontrastu mezi mravní upřímností venkovských lidí a rozkladnými projevy městské civilizace. Velmi působivé je zejména souběžné prolínání dějů (např. muž podléhá svodům milenky, zatímco jeho žena se láskyplně věnuje jejich synkovi). Murnau také používá obrazy se symbolickým významem (usmiřující se manželé vidí za výlohou svatební fotografie a následuje jejich svatební obřad). Ani zde si neodpustil určité "odlehčující" scény (rozpustilá taneční sekvence s komickými prvky). Murnau v tomto filmu motivuje jednání postav jejich vnitřními myšlenkami a náladami. Mistrné bylo zejména ovládání kamery, například v úvodní scéně, kde je kamera v neustálém pohybu a sleduje hrdinu nebo scéna cesty tramvají z venkova do města. Vynikající práce kamery (v mnohém může připomínat uměleckou fotografii kolem roku 1900) byla v roce 1929 oceněna historiky prvním Oscarem stejně jako výkon hlavní představitelky Janet Gaynor. (23.05.2005)

Přestože Murnauův Sunrise u tehdejších diváků propadl, já se neskutečně bavila celou dobu. I při projekcích v dvacátém prvním století snímek strhne poutavým příběhem, v němž se režisér vyžívá v krutostech lidské naivity, ženských lstí a mužské snaze 'hlavně nic neřešit'. Murnau si až krutě pohrává s detaily, jejichž prostřednictvím si kdesi v dáli pohazuje emocemi diváků a táhne jejich pozornost, kam se mu zlíbí. Zbývá jen užít si ji - společně s geniálně promyšleným filmovým řemeslem a perfektním živým doprovodem skupiny Forma. (05.08.2018)

Janet Gaynor akoby Drew Barrymore v staršom vydaní vo filme s jasným morálnym posolstvom a tak trocha jednoduchým príbehom. Keby takýto film natočili dajme tomu o 5 rokov neskôr, tak by som už asi neváhal hodnotenie znížiť, no v časoch priam teatrálneho, no pritom nápadom priam geniálneho Metropolisu, ktorý inšpiroval aj Fresca k Venus projectu, je to ešte znesiteľné, aj keď to má dlhé scény s príliš výraznými pohybmi tela. Je to idealizmus z časov nemého filmu, ktorý miestami pôsobil ako horor, akurát tiež môžme byť radi, že na záver to dopadlo tak, ako to dopadlo, lebo ak by tam mal zvíťaziť hnev, tak by to u mňa výrazne spadlo, môžme byť radi za náhodu, takto to nie je aspoň pokazený film. (23.03.2014)