Záhada Blair Witch

O tom, že v potemnělých lesích se neskrývá nic dobrého už nás před více než dvaceti lety poučil Sam Raimi v Evil Dead, a Blair Witch project k tomu dodává, že největším nositelem strachu je člověk sám. Jestliže se tento film bude brát jako čistý filmový experiment, kterému by se „seriózní“ filmař vyhnul, dá se považovat za onu „seriózní“ podívanou. Jinak se totiž dá brát za daleké šlápnutí mimo, protože jako celek tento film nenabízí krom trojice vystrašených studentů, spousty nadávek, ručně vedených „osmiček“ a „šestnáctky“, zhola nic, ani hudbu. Jenomže taky bych nevěřil, že křupání větví, neznámé chichotání či dětské výkřiky dokáží vyvolat pocit hrůzy, při kterém šedivějí vlasy. Stejně tak jako je podání Blair Witch project velmi osobité, tak i natolik osobní bude pohled každého diváka, protože všechno co se na něm dá milovat lze i bez jakýchkoliv zábran zkritizovat. Čtyři hvězdičky za originální nápad a taky za to, že jsem v závěrečných deseti minutách málem rozmačkal ovladač, který jsem svíral v ruce. (14.08.2005)

Jednoznacne nejvetsi zklamani jakeho jsem se dockal pri navsteve kina. Na videu jsem videl spoustu sracek, ale v kine jsem si zatim stezovat nemohl - az po zhlednuti tohoto filmu. Pro me nepochopitelny uspech tohoto filmu, ktery nema ani napeti ani dej, herecke vykony jsou priserne - proste ubohej film. (01.08.2002)

Phileasi Foggovi vynesla sázka balík liber a indickou krasavici. Mně sázka zkrátila život minimálně o dva roky. Je to už nějaký čas, takže se směle přiznám k jedné z mnoha mou osobou spáchaných hovězin. Dlouho poté, co příběh zbloudilých studentů oběhl kina, aniž jsem ho zaregistrovala, jsem trávila víkend na chatě s partou podobně švihlých přátel. Dlouhý večer přímo nabádal k nějaké nepředloženosti a netrvalo dlouho a čísi třikrát prokletá ruka se natáhla po disku se ZBW. Předem navrčená ("nechápu, co na hororech může lidi tak děsit, dneska každej nechává po celým baráku rozsvíceno, sotva venku praskne větvička") jsem se připojila. Doběhly titulky a rozhostilo se ticho. Po chvíli kamarád povídá: "Lidi, jsem zvědavej, kdo by teď dokázal dojít pro pivo." Na vysvětlenou: do hospody to bylo dva kilometry lesem. Hádejte třikrát, který magor opovržlivě prohlásil něco o srabech a zvedl se s tím, že pro zlatý mok teda zaskočí, když pánové tvorstva mají v kalhotách. Sázka byla uzavřena a já jsem pevným krokem vykročila do tmy. Na kraji lesa krok zakolísal. Po dalších pár metrech klopýtl. Mozek nařídil kroku, ať se srovná, tepu, ať se zklidní, a zubům, ať přestanou cvakat. Krok, tep a zuby sdělily mozku, co jim může, nicméně mozek dělal co mohl, aby udržel tělo v pohybu a přesvědčil ho, že všechny zvuky má na svědomí vítr nebo malá zvířátka. Dohnal rozklepané tělo až k občerstvovacímu zařízení, kde se mě hospodský starostlivě zeptal, zda mi něco není. Nepřesvědčivě jsem zamumlala něco o nastupující chřipce, "v týhle době je toho všude plno" (byl červenec) a k pivu mi byla přihozena slivovice ("to vás postaví na nohy"). Postavit na nohy jsem potřebovala jak sůl, když po sto krocích zpáteční cesty něco zavrzalo vedle mě. Div jsem si nevyrazila lahvemi zuby a znatelně jsem zrychlila. Po další zhruba stovce mi těsně před nosem vzlétl rozespalý pták. Nadále jsem už kroky nepočítala, v tom poklusu to ostatně ani nešlo. Když po mé levici něco dutě zahoukalo a poté se ozvalo praskání větví, povolilo mé chatrné sebeovládání definitivně a zbytek cesty jsem zvládla tempem, které předčilo všechny medailové výkony Marion Jonesové. Osazenstvo chaty, vyhlížející můj návrat z oken, se nestačilo divit, když jsem dveře spíš vyrazila, než jimi prošla, hodila nákup do plenéru a vrhla se do nejbližší mužské náruče pramálo se starajíc, zda je to ta, do které patřím, s následujícím sofistikovaným projevem: "J-j-já už t-tam n-n-nikdy n-nejdu!" Ano, moji milí - tohle dokáže strach. Tohle dokáže Blair Witch. (24.04.2008)

Tomuhle filmečku jsem se v době jeho vzniku vyhnul s tím, že to nebude můj šálek čaje. Kdybych dal na svůj instinkt, nevyhodil bych 50 Kč a nezabil bych bezmála 90 minut svého drahocenného času. Jenže s léty, jak známo, člověk blbne. Tedy čekal jsem leccos, ale musím přiznat, že jsem byl stejně upřímně šokovaný. V průběhu sledování jsem si musel stále připomínat pohádku Císařovy nové šaty, pro kterou mám osobní verzi na základě vlastních zkušeností. Kdysi pradávno v 80. letech přišel kamarád s tím, že si z ostatních udělá legraci a vytasil se se zaručenou pravou marihuanou, když smíchal použitý tabák s několika děsivými ingrediencemi (ano, ještě dnes se mi jen při tom pomyšlení dělá nevolno) a nechal to ostatní vykouřit. Všem bylo neskutečně špatně, ale všichni šířili zvěst o tom, že to byl neskutečně krásný zážitek a nejen to, oni tomu dokonce i uvěřili, protože po letech, když přinejmenším někteří poznali skutečnou chuť a účinky marihuany, stále vzpomínali na svoji první zkušenost s jejím užitím. Tak trochu je to i s tímhle filmem, který patří do skupiny těch, které nejsou zajímavé z filmového hlediska, jako spíš čtením nadšených komentářů uživatelů. Tak zoufalá křeč se nevidí ani v pracích studentů filmových škol a tak zoufalá absence čehokoliv, co by se dalo s velkou dávkou fantazie nazvat atmosférou, je neuvěřitelná. Ten film neobsahuje jediný zajímavý záběr, jediný filmařsky zajímavý moment, jediný herecký výkon a ocenitelný je jedině marketing, který v 90. letech šikovně využil nastupujícího fenoménu internetu, na kterém založil svou reklamní kampaň, a díky kterému si dokázal vybudovat pověst nezávislého kultovního filmu. Po jeho sledování jsem měl noční šichtu a šplhal jsem se po žebřících technologických šachet elektrárenského bloku, kde jsem za celou noc nepotkal živáčka a jenom naslouchal monotónnímu zvuku ventilátorů a provozovaných technologických celků. Místy sporé osvětlení, izolace a obří stroje. Kdyby ten film měl byť jen kapánek hororového potenciálu, měl bych cítit aspoň závan bázně. A ono kulový. Tenhle kult mě dokonale minul a po pravdě řečeno, ho také nejméně ze všech chápu. Celkový dojem: 0 %. (14.04.2009)

Asi takhle - když jsem odcházel z kina, říkal jsem si "Ježiši,to bylo skvělý!" No, s odstupem času (asi tak hodinku) mě můj pocit skvělého filmového zážitku přešel. Nevím přesně proč, ale je to tak... Atmosféra nebyla vůbec špatná, pak mi ale došlo, že ji vyvolávaly především reakce zaplněného sálu a já se nechával chvilkami strhnout.. .Ale osobně mě to nedostalo... Proto musím snížit své původní hodnocení z **** na konečné ***. (02.02.2004)