Ohlédnutí

"Existuje vůbec něco, pro co by se dalo žít?" Do Františkova života (typická role pro Petra Čepka), muže s "poctivými a čistými oči", který neví co s životem, neboť jeho "duše se splasklá jak vypuštěný balon", vstoupila žena s "kantorským komplexem," aby ho naučila "trpělivosti a pokoře" . Jistou trpělivost musí mít s tímto Mášovým filmem i dnešní divák. Je totiž tematicky i dějově dosti rozkročený a ve svém důsledku i nesoudržný, neboť skáče ze současnosti do minulosti obou hlavních protagonistů. Ty minulé děje jsou na svou dobu líčeny velmi odvážně, neboť se film věnuje řadě tabuizovaných témat (chování partyzánů po 9. květnu, osud sovětských zajatců, procesy v 50 letech, násilná kolektivizace). Ale to  prolínání této smutné minulosti s mnohdy tvrdou realitou současnosti mi ne vždy úplně sedělo. Hlavně mi není asi jasné, co bylo hlavním Mášovým cílem. Zda poukázat právě na tu problematickou minulosti (což velmi oceňuji) nebo spíše na problematickou současnost. Film je vyprávěn retrospektivně, takže divák již z úvodu ví, že Olga ve své snaze přimět Františka k "pokání" a "naučit ho pokoře" uspěla. Nemá ale vlastně moc šanci poznat, jak se tahle změna ve Františkově chování projevila (viz jeho poněkud hrubé chování k Olze těsně před koncem filmu). Těžko taky říct, jak si vyložit její závěrečná slova věnovaná Františkovi: "Ahoj človíčku". Šlo ji skutečně jen o to, udělit Františkovi jistou "výchovnou lekci" nebo k němu chovala jisté romantické city? Samotnému vyústění (tj. Olžinu odjezdu někam pryč) jsem v tomto směru moc nerozuměl. (22.06.2022)

Ohlédnutí patří do vlny filmů 2. poloviny 60. let, které představovaly kritickou reflexi postojů a činů generace, jež se vyrovnávala s traumatem okupace a se vší rozhodností se ujala budování socialismu. Řídila se přitom heslem, když se kácí les, holt létají třísky. Existovalo dost pádných důvodů, aby snímek skončil v trezoru a jeho autor byl považován za personu non grata. Už jen jízlivý dotaz, v čem se vlastně liší fašistická a komunistická diktatura, který zazní z úst jedné z postav, musel normalizační schvalovací komise dráždit k nepříčetnosti. Na druhou stranu, otevřenost společenské výpovědi jako hodnoticí měřítko mělo význam právě v době vzniku filmu, s odstupem několika dekád by mělo být rozhodující, jak film obstojí z uměleckého hlediska. Z Ohlédnutí mám rozpačitý pocit. Jediné, co funguje na jedničku, je černobílá kamera. Obdivovaný Čepek tady podává, řekněme, rutinní výkon, jakkoliv to v jeho případě znamená, že je pořád o třídu lepší než ostatní. Zato Jiřině Třebické jsem její roli vlastně ani nevěřil, zdála se mi podivně prkenná a nepřirozená. Kdybych ji neznal z několika jiných snímků, uvažoval bych o ní jako o ženě, co se minula povoláním. Mášova režie je nejistá a scénář s prominutím schématický. Pokud by Ohlédnutí mělo být výkladní skříní Mášovy tvorby, pak rozumím důvodu, proč se režisér po uvolnění poměrů už neprosadil. Celkový dojem: 40 %. Říkám si, jestli nejde vůbec o nejslabší snímek ve své kategorii... (31.03.2015)

Asi ne nejlepší filmové dílo České nové vlny, dokonce zdaleka ne nejlepší film o křivdách (nejen) totalitního režimu 50. let, každopádně Antonín Máša natočil ne formou (ta, pravda, místy trochu pokulhává), ale obsahem velmi hluboký film (sebe)reflektující nesnesitelnou lehkost bytí levicového intelektuála, ztracené generace, oklamaného národa. Ukradli jim revoluci, vzali jim ideály, zničili život, pošpinili velké nadosobní cíle, ale ono se prostě muselo žít dál... ,,Vztahujeme ruce...a jsou to koleje...a žene se po nich nákladní vlak..." (30.11.2011)

Buď se s tématem či jeho zpracováním míjím, nebo už se v dnešní těkavé době jen těžko zpomaluji... O filmu řekl jeho kameraman Ivan Šlapeta, že jej připravovali v "předvečer Pražského jara" a v tomto kontextu se zdál velmi statečný, ale když přišla doba kdy se najednou smělo všechno, už film nezaujal. Po srpnu 1968 ovšem všechno bylo jinak, film šel do trezoru a tvůrci na "kobereček a do klatby". (19.06.2011)

„Prosimtě…existuje vůbec něco pro co by se dalo žít?“ – „Jak to mluvíš?“ – „Já to myslím vážně.“ Už úvodní skvělý monolog hlavního hrdiny mě hodně navnadil a celkově jsem byl se snímkem spokojený. I když nutno přiznat, že divácky to není zrovna jednoduchý film ke sledování, ať už stylem (a hlavně tempem vyprávění) či určitou nevyrovnaností (nejenom hlavního hrdiny a jeho nepříliš záživnými zkraty). Když ale dáte filmu šanci a nenecháte se odradit, dostanete silné, emocionální scény (nechybí i pár docela naturalisticky působících momentů), výživnou myšlenkovou potravu, vhodně poskládané střídání dob (válka, dění po Únoru, 60. léta), výtečné herecké výkony ústřední dvojice a sem tam i něco lehce (hořce) úsměvného. Samotnou kapitolou je pak velmi dobrý konec, i když se nemůžu ubránit dojmu, že se u něj tvůrci nemuseli bát trochu víc přitlačit na pilu. A po třetí zkušenosti s režisérem snad už můžu trochu objektivněji prohlásit, že Máša rozhodně má divákovi co říct, jen ten jeho způsob je někdy trochu těžkopádný. Za mě to budou slušné 4*. „Víš na co sem přišel? Že je to všechno za jedny prachy. Ať dělám, nebo nedělám. Tak co bych měl dělat. Já sedím a hledím. To je taky práce.“ (22.02.2015)